Byla jsem na obchodním jednání u klienta, když po třetím zazvonění telefonu se omluvil a neodbytný telefon zvedl. Ozývala se ženská důrazná řeč, přičemž odpovědi muže byly velmi sporé. Osmělila jsem se s pochopením v hlase: „Manželka?“ Pokýval s nuceným úsměvem hlavou a pokračovali jsme v hovoru. Tato epizoda mne přiměla k hluboké myšlence na téma ženy. Jen málokteré ženy pochopí po letitém boji kdo s koho, že s chlapem bojovat je stejně nesmyslné, jako by mravenec chtěl porazit slona.

Žena je od přírody vybavená ženskostí, tedy něhou, citem a pochopením, se kterou se dá muž lépe ovládat než rozkazy, příkazy a zákazy, tedy velením, které je zase tak blízké mužům. Muži se nepachtí po detailech, alespoň jejich většina, vždy si dělají, co chtějí, vždy řeší své problémy tak, aby oni byli spokojení. Ženy jsou naopak tak zamotané do všech drobností všedních dnů, ve kterých se dovedou patlat od rána do večera, až z toho některé úplně zblbnou. A to zblbnutí se projevuje tím, že otravují život svým chlapům, kteří v rámci zachování svého klidu a pohodlí jako by uhnou, jako by dělají, co ta ženská vyžaduje, ale přitom stále někam utíkají, stále si něco vymýšlejí, zkrátka vytrácejí se tam, kde je jim dobře.

Muž oproti ženě dokáže sám sebe vysvobodit od všeho, co mu znepříjemňuje život. Muži od nás žen odcházejí nikoli proto, že by chtěli nebo nechtěli, ale proto, že jim je buď s námi příjemně, nebo naopak je jim s námi nepříjemně. Je-li muži nepříjemně, najde si jinou zábavu a nemusí jít vždy o zálibu ženského rodu. Někteří muži jezdí na kole sem a tam po celý rok, protože být celé dny doma se ženou je pro ně ta nejhorší představa. Aby muž byl s námi ženami doma, musí mu být naše přítomnost milá, nesmí se s námi nudit. Většina českých žen sedí doma, čeká a trucuje a hecuje se, kde ten chlap stále je. Pak když se navrátí, spustí povyk, že muž je rád, když stráví v přítomnosti své drahé polovičky nutné dvě hodiny, potom ulehne a pak už na něho zase čeká celý den bez přiblblých otázek, kdes byl a s kým, a povídej mi něco, a ty pořád mlčíš, s tebou se nedá bavit…

Když celý tento problém otočíme, zjistíme, že české ženy se málokdy umějí věnovat samy sobě. A většinou to svedou na nutnou péči o rodinu, děti, zahradu a dům a kdoví na co ještě. Když by žena měla zálibu, která by ji těšila a hlavně natolik zaměstnala, že by se neotravovala otázkou: „Kde zase je?!“,   vadilo by jí, že nemá muže doma na židli?

Fascinují mne matky pubescentů, kterým když navrhnu, aby zašly na kafe, sdělí mi, že nemohou, protože mají doma děcka. „Jaká děcka? Fracky téměř dospělé máš doma,“ upřesňuji jejich stav. Ony však vysvětlují, že Jituška se musí učit a když maminka není doma, dcerunka sedí u televize; a ten Pepík, ten musí mít stále ještě maminčinu svačinu, i když mu táhne na 18. Nahlédneme-li však do reality, Jituš se po příchodu ze školy zavře do pokoje a sama se učí. Pepík dvěma holými a naprosto nerozvitými větami sdělí matce, že ve škole to bylo o.k., taktéž za sebou zavře dveře a naše matička nám osiří v kuchyni, kde myje nádobí, hlídá hodiny, a zjistí-li, že 18. hodina odbila a muž nikde, začne ve své mysli spřádat fantazie, které vedou k telefonátu muži, který vrátíc se domů po mnohačetné výzvě své drahé lituje, že nepřišel kolem deváté, kdy se žena chystá do hajan.

Nicméně muž udělá své oblíbené kolečko, zajde do pokoje své milované dcery, odkud se ozývá radostný smích, v pokoji syna se pohašteří s pubescentem, naprosto povzneseným nad dospělácký život, a usedá ke stolu v kuchyni. Atmosféra je hustá, protože paní domu navodila dost nepříjemné klima, ze kterého se dostat do normálu není jednoduché. U stolu je dusno, i když nikdo nic neříká. Muž se těší na jediné, až dnešní den skončí. Přitom řešení je tak jednoduché. Málokdo má zálibu ve vaření, praní či uklízení, tak proč si někdo myslí, že by to měla být hlavní a jediná náplň něčího života? Je to jen nutná práce, ženy však mají úplně jiné poslání na tomto světě. Mají být radostí a sluncem svých rodin. Je-li žena šťastná, jsou šťastní všichni lidé kolem ní.