Po dlouhé odmlce a mnohých upomínkách, že lajdám v psaní fejetonů a zadaní se nemohou ztotožnit s tím, že to, co prožívají hrdinové mých fejetonů, prožívají i oni sami, jsem opět se sklenkou vína usedla k počítači a píši. Slabší povahy žádám, aby fejetony braly s nadhledem, protože mají jediný cíl –  pobavit a potěšit čtenáře. Proto jakákoliv podobnost či shoda situací nebyla plánovaná, jen jste se „bohužel“ poznali v popisovaných situacích. Vítejte v klubu.

Jelikož mladému a žhavému období manželství jsme se věnovali na začátku mé novinářské kariéry a dnes už uběhlo spoustu let a tedy i autorka sama lehce a zcela nepatrně zestárla, budeme se věnovat letitému manželství, dnes modernímu partnerství, jelikož manželství se stalo institucí, kterou využívají vesměs jen páry s dětmi, aby maminky a tatínci měli shodné příjmení s nezletilci.

Máme tedy za sebou dobu budování, už někde bydlíme, máme dospělé děti, máme již jistou budoucnost ve vydělávání peněz, dřeme jako mezci a říkáme si, že to tak musí být, protože to děláme pro ta naše dvoumetrová děťátka, která stále jistíme ze zálohy, kdyby náhodou na cestě životem klopýtla. Rozdíl mezi letitým a začínajícím partnerstvím je pouze v jediné věci.

Kdo po více než deseti letech řeší svého partnera/partnerku, je nenormální. Musím to napsat takto hrubě, protože více než čtyřicetiletý člověk už musí být smířený se svým osudem a musí mít jasno v tom, co chce. Pokud někdo řeší po více než deseti letech pořád stejné věci, stále se opakující situace a neštěstí, dokazuje tím pouze to, že nedokáže řešit své problémy. Mám vypozorováno, že nejvíce partnerských kolizí se dostavuje, když partneři nemají nic kloudného na práci.

Moje drahé kamarádky také občas naříkají, jak příšerné chlapy mají. Když to však zhodnotíme, všechny když se nudíme, začneme otravovat chlapy, i když všechny víme, že to fakt nemají rádi.

Třeba žena tak dlouho otravuje, aby s ní muž jel na kole, až podlehne. A to jen proto, že ví, že to nedopadne dobře, ale je to současně jediná cesta, jak zastavit ženino prudění. Proto ženu upozorní: „Jsi si vědoma toho, že jsi na kole seděla naposledy před porodem?“

Žena se nevzdává, tetelí se, že vyhrála, a ještě více se těší, že našla přece jen společnou aktivitu. Muž odchází do sklepa, chystá ženě léta zaprášené kolo. Oděn je již do slušivého cyklistického oblečku, který si nešikovně zamaže olejem, a přichází první pochybnost, zda neudělal chybu, když svolil k aktivitě, o níž předem ví, že bude pro něj „opruz“.

Žena přichází v necyklistickém oblečení, které muži nadzvedne obočí. Šortky a triko vypadají velmi necyklisticky. „Kam chceš jet?“ táže se muž. „To je jedno, kam chceš…,“ cítí se žena na cestu kolem světa. No a výsledek je, že po pěti ujetých kilometrech žena cítí zadnici, pak i přednici, nakonec necítí kolena ani stehna, začne navrhovat, zda by nebylo dobré si dát pivo. Když je nucena k dalším výkonům, rozbrečí se a muž má stoprocentní jistotu, že žena už nikdy slovo kolo před ním nevysloví.

Osobně miluju slovo program. Den nalajnovaný po hodinách, v úkolech, které je za den nutné udělat. Proto když mi někdo řekne: Ve dvě přijdu a budeme dělat dřepy, připravím se na úkol a splním ho, i když konkrétně dřepy nesnáším.

Proto je potřeba vědět, jaký program žena má. Už onen mužův zájem o program své drahé udělá ženě obrovskou radost. Když vyjmenuje všechny naplánované činnosti, je dobré ji za to pochválit, možná i motivovat slovy: „Teda ty toho zvládneš“, a to s jediným cílem, že si muž může dělat, co chce, jelikož jeho žena se nenudí a pracuje s radostí na všech zadaných úkolech. Pak soužití muže a ženy může být pohádkové.