Rodina Novákova sedí u nedělního oběda. Hlava rodiny honí v talíři kuličku menšího ražení, tedy černého pepře. Hned vedle se přidává větší kulička nového koření. Ani jednu nemůže nabrat na lžíci. Když už jeho lov je úspěšný, jedna lapená koule je tedy odstavená na okraji talíře, sklouzne znovu do polévky a marný boj s malými náboji se opakuje. „Můžeš mi říct, proč už 15 let mi dáváš polévku, v níž mi plave koření, když to nemám rád?“, zlobí se a jeho ženě upadne lžíce do talíře, jak dusnou´atmosféru v pohodové neděli její manžel dokáže probudit kvůli takové nicotnosti, jakou je kulička nového koření či pepře. Samozřejmě se začnou hádat, jejich děti přestanou jíst, dívají se z jednoho řvoucího objektu na druhý a nevěří, že tolik slov může spustit pár koulí v polévce.

Pepa a Maruška mají před sebou volný víkend, děti odjíždějí k babičce. Moc se těší, oba měli hodně starostí několik měsíců, proto si slibují, že hned jak děti odjedou, nebudou nic dělat, budou se jen válet v posteli a sledovat televizi. „A zašpásujeme si,“ rošťácky naznačuje průběh víkendu Pepa a dodává: „Musíme to nějak zpestřit, chci, abys byla v kostýmu,“ s přivřeným levým i pravým okem sděluje muž a žena dodává: „Budu v kostýmu, ale ty taky.“

Maruška Nováková musí na vyšetření do Brna. Patří mezi řidičky, které jezdí pouze po známých silnicích, tedy skvěle ovládá jízdu autem po městě, trefí bez problémů ke svým i manželovým rodičům a také bezchybně dá i návštěvu svých kamarádek. Každá jiná cesta jí způsobuje vrásky na čele, protože se ztratí i v lese na houbách. „Až budu chtít mít klid, dovedu tě do lesa, dvakrát tě zatočím a uteču,“ říká k Maruščinu orientačnímu smyslu její manžel Pepa.

epík stojí před zrcadlem, holí se a přitom si prozpěvuje. Nutno poznamenat, že nesnáší tuto službu svému obličeji a vždy je velice rozmrzelý, když ho Maruška žádá, aby se konečně oholil. Žena zpočátku za manželovou proměnou nic nehledá, avšak pochybnosti se dostavují s jeho nečekanou otázkou: „Já nemám pořádné slipy?“ „Prosím tě, vždy ti bylo jedno, co ti koupím. A jaké bys tak chtěl?” Odpověď je jednoduchá, ale zarmucující: „Měly by být takové, abych se nestyděl svléknout.“ „A kde se, prosím tě, svlékáš?“ „Třeba na záchodě v práci, né?“ odpovídá podrážděně Pepík.

Dobré hlasy říkají, že rodinu je dobré mít vzdálenou nejméně 50 kilometrů od svého bydliště. Jen málokteré tchyně totiž dokážou respektovat přivandrovalé ženušky, které maminkám ukradly milované synáčky. Stejně tak Maruška je pro tchyni, říkejme jí třeba Apolena, přivandrovalá dcera, která má podle ní tolik nedostatků, že obdivuje, že její synáček ještě neumřel hladem, neshnil ve špíně a neumřel nudou.