Občas se v hlášení městské policie objeví informace o mladých opilcích, dokonce i o chlapcích a bohužel i dívkách ve věku 10 až 15 let, kteří šikanují důchodce. Představíme-li si, že naše děti dokážou slovně i verbálně napadat bezbranné lidi ve věku jejich babiček a dědů, něco není v pořádku. Když se někdo „urve“ na kohokoliv, ztratí nad sebou kontrolu, přestane se ovládat. Pak dokáže být zlý, protože ztratí respekt ke zdroji své zloby. A zlobíme se pořád všichni na něco.

Děti by měly mít respekt z dospělých, učí je to ovládání svých emocí. Také by k nim měly vzhlížet a toužit být dospělými, protože díky dospělosti se stanou nezávislými. Bohužel naše děti jsou dospělé i nezávislé, i když jsou teprve dětmi. Proto někdy nemají úctu a respekt mnohdy nejen ke svým rodičům, ale k nikomu venku na ulici. Bohužel lidem s nulovým respektem k ostatním se velmi dobře nadává, vyhrožuje i útočí. Nemají zábrany. Proto neumí vycházet s lidmi, nikdo je nenaučil lásce k člověku. Lidé venku na ulici jsou pro naše děti cizí a nezajímaví tvorové, přitom každý člověk je pro člověka inspirací, ať již v dobrém či špatném příkladu. Mají vlastně dnešní děti dostatek příkladů slušnosti a ohleduplnosti či dokonce úcty ve svých rodičích? „Protivná sousedka“, „hloupá učitelka“, „starý plesnivý dědek“ – i tato sdělení naši nejmenší z úst svých blízkých slýchávají.

Rodiče doma pořád něco kritizují, s ničím nejsou spokojení, nadávají na politiku, učitele i pořádek ve městě a rozdávají moudra mnohdy nevhodná pro dětské uši. Naše děti jsou skvělými posluchači, kritiku svých rodičů vnímají a oproti nim mají v hlavách přemíru „dospělých“ informací, které nedokážou vyhodnotit díky nedostatku zkušeností, ale dokážou je párovat. Tím ztrácí hodnotový žebříček, protože rodiče si sice uleví, nad tím, jak učitelka je příšerná bytost, avšak dítě tím zjistí, že tato žena stojí v opovržení nejen matky, ale i dalších rodičů, jak říkali spolužáci.

Udělat problém takové osobě je vlastně bojem za spravedlnost, a pokud každá dětská bytost něco bytostně nesnáší, je to právě nespravedlnost. Co však je a není spravedlivé určují vzory, kterými je dítě obklopeno. Napadnout staršího člověka by dříve narozené ročníky nikdy nenapadlo. A to je cizí důchodci pohlavkovali za to, že se chovají nezdvořile. Dnes by si stařík za takový pohlavek vysloužil s dobrými právníky i kriminál. Dnešní důchodci se dnešních dětí bez citu a ohledu na kohokoliv bojí. Zcela oprávněně, některé děti jsou nezkrotné bytosti, které se stejně jako rodiče domnívají, že jim vše patří i vše jim projde.

Když už policisté přivedou mladého násilníka domů, málokterý rodič se zhrozí nad výsledkem své nedokonalé výchovy. Naopak se opět zachová jako kamarád: „Takových kotrmelců ještě bude.“ Ano, bude. A budou se stupňovat. Vždyť se vlastně nic nezměnilo. Napřed se spolužákům podrážejí ze srandy nohy, následuje „srandovní“ žduchnutí spolužáka na zeď, pak s věkem to chce trochu chlapské síly, takže přicházejí na řadu kopance do břicha…

Opravdu si dnešní rodiče myslí, že jde o nevinné žerty? Surovost a bezcitnost vždy byly projevem nelidskosti. I rodiče dnešních dětí budou jednou staří a odkázaní na pomoc druhých. Možná dopadnou jako lidé, kteří bloudí osamoceni ulicemi, a i když pocházejí z početných rodin, jaksi není nikoho, kdo by pro ně něco udělal, nakoupil, uvařil, přišel, poseděl, pohladil je…