Dostala jsem svolení zveřejnit příběh krásné mladé dívky. Bydlí v Praze, již několik let žije s jedním partnerem a tak jak to bývá, kamarádi volají: „Dáme kafe?“ A tak jedno kafe dala a průšvih z toho byl obrovský. Říkejme jim třeba Anička a Tonda. Když se Anička dozvěděla, že Tonda bude mít celý den práci, přijala nevinné pozvání bývalého spolužáka, aby spolu zašli na kávu v matičce stověžaté. Jelikož setkání bylo v centru velkoměsta, jen blázen by se domníval, že zrovna v tomto čase je možné v tak obrovském městě natrefit na někoho známého.

Schůzka začínala v 16 h, aby bylo možné se v pohodě do 19 h vrátit domů s tím, že šlo o návštěvu centra s kávičkou, při které se Anička potkala se spolužákem. Nic nezávadného. V 17 h zvoní telefon. Anička nevěří, když vidí na displeji fotku muže svého života. Zvedá telefon a dozvídá se: „Skončil jsem dříve, tak tě vyzvednu a můžeme jít do kina.“ Tak dlouho žadonila, aby si na ni našel čas a on si ho jako na potvoru najde zrovna v tento den. Anička v naprosté pohodě sděluje, že ještě nemá vše hotové, že přijede a pak se domluví, Tonda však naléhá a když řekla, že je v centru Prahy, tak říká: „Dobře.“

Rozhovor už se spolužákem po vstupu mobilního Tondy  nestál za nic, a tak se Anička rozhodla, že raději pojede domů. Jelikož bydlí daleko od centra, spolužák se nabídl, že ji doveze na autobus, aby již nemusela přesedat. Oba sedí v autě a míjejí jednu obrovskou křižovatku za druhou, když u jedné červené na semaforu Anička otočí hlavu doprava a ve vedle stojícím autě vidí za volantem vykuleného a vzteky rudého Tondu. Duchapřítomně na něj mává, ale on její pozdrav neopětuje, jako zuřivý býk vyfoukne z nozder vše zlé a začíná honička po ucpaných pražských ulicích. To tehdy nebyl koronáč, kdy každá silnice, i pražská, se na pár týdnů vrátila do stavu, kdy se ulicemi dělnického proletariátu v plechových krabicích proháněli jen movití a bohatí. Mluvíme o současné Praze, v níž je ucpané pořád něco.

Auta na křižovatce se dala do pohybu, Anička má vyvalené oči, spolužák mrká rychlostí blesku, ve zpětném zrcátku vidí Tondu, jak kličkuje nervózně mezi auty. „To nevypadá dobře…,“ sděluje jen tak pro sebe a má jediný zájem – ujet této trapnosti někde hodně daleko. Jako muž činu volí cestu bezpečnou, vysazuje Aničku při nejbližší možné příležitosti a domnívá se, že rozzuřený nervák za volantem si ji nasadí do auta a on bude mít klid.

Sám ve voze bez předmětu doličného však ujede jen pár metrů, když ve zpětném zrcátku vidí plechového zuřivého býka, kterému se kouří od pneumatik. Spolužák už nechce nic riskovat, jede k nejbližší policejní stanici, zvoní na zvonek, Tonda vybíhá, už ho drží pod krkem, když vtom se otevřou dveře a policista sděluje: „Tak pojďte si dovnitř, pánové.“

Anička nervózně volá Tondovi, a když se dozvídá, že je na policejní stanici, začíná jí docházet, co asi muselo předcházet zatčení. Když zjistí, že na stejné policejní stanici je i spolužák, její fantazie začne spřádat všechny možné situace. Naštěstí se tito dva pánové znali ze studií, takže jsou za chvíli vyzváni k odchodu, samozřejmě napřed ten, který má jediný zájem – stát se neviditelným, a pak Tonda, který si svou nevěrnou scénkou ušil z ostudy kabát. Když se Anička s Tondou na sebe dostatečně vyřvou, emoce jsou oprávněně na obou stranách, Tonda přizná, že přestřelil.

Naštěstí se rváčům na ulici věnoval policista, který už toho asi hodně viděl. Když totiž Tonda popsal, že tento chlap vezl jeho holku, policista ho zahrnul několika zcela logickými dotazy: „A to jako vadí? To si snad vyřiďte se svou holkou, ne?“ Nebo se obou pánů třeba ptal: „Jo, vy dva se znáte? I tu jeho holku znáte? A on to ví, že se znáte?…“

My ženy zkušené na to říkáme jediné. Je fajn mít muže, který je ochoten se za vás prát a tak moc se mu líbí, že jste jeho, že nedovolí žádnému, byť známému, muži, aby si na vás klidně jen u kávy pomyslel. Kdo nežárlí, nemiluje. A kdo žárlí a nemá nač, je žárlivý otrava.