Také jste si toho všimli, jak vaše děti mají ty příšerné vlastnosti někoho z vaší rodiny? Když matky chtějí demonstrovat jejich dokonalou výchovu narušenou špatnými geny špatně zrozených rodinných příslušníků, vesměs v posledním zoufalství vykřiknou: „A čemu se divím, dyk to má po té vaší povedené famílii.“  Rozeberme si toto téma detailněji a možná i zjistíme, kdo za to může.

Drzé děti. Také se ptáte, proč se nám drzost tak rozmnožila? Je opravdu ta doba tak jiná, že děti jsou o tolik moc drzejší? Zkusíme si nastavit zrcadlo, tedy zkusíme nahlédnout na sebe a v zrcadle si promítneme některé děje, které jsme prožili. Jsme na vycházce s dětmi. Naše děti si hrají s jinými a metr vysoký gauner vhodí po našem dítěti kámen.  Maminka se rozběhne ke gaunerovi, matka gaunera se rozběhne k smrti vyděšené matce a následuje souboj, díky němuž obě děti procvičí své krční obratle, jak kmitají z jednoho řvoucího objektu na druhý. Není zde vítězů ani poražených, příklad však zůstane navždy.

Nastane- li podobný případ bez rodičů, děti zcela pochopitelně, tak jak si to všichni přejeme, kopírují nás dospělé vzory, takže v případě jakékoliv nespravedlnosti dávají ruce v bok, začnou řvát, protože když dospělí řvou, ostatní se jich bojí. A i naše děti chtějí vyhrávat.

Nahlédněme do jiné oblasti. Jsme-li našim dětem příkladem v komunikaci, také občas máme chuť v přítomnosti cizích lidí dát dětem přes pusu ruku, jak moc si přejeme, aby už přestaly  sousedce říkat, že maminka si doma včera prdla, že tatínek přišel z hospody s opicí apod. Děti totiž mluví rády, ještě se nenaučily intrikařit jako dospěláci, proto mluví spontánně a vše, čemu se doma smějeme, dítě považuje za vtipné. A ony naše milované děti milují smích, proto se jim nemůžeme divit, že chtějí, aby se celý svět smál. I naše sousedka. Ufff.

Také je hezké, když se hledají viníci dnešní přetechnizované doby. Matka desetkrát denně vyhrožuje dítěti: „Nebuď na tom telefonu“, a přijde-li dítě za matkou, ona ho odežene s mobilem v ruce: „Počkej, musím ještě něco dočíst.“ Stejně tak tátové se diví, že jejich synové nic neumí, ale kdo co dnes s dětmi vlastně dělá? Kdo je baví jinak než poleháváním a nečinností?

Když předchozí generace tvrdí: „To za nás nebývalo“, je potřeba dodat, že jejich děti mohly užívat jen neřestí v podobě cigaret, alkoholu a sexu. A ruku na srdce, všeho si užívali rodiče i děti předchozí generace plnými doušky. Když se pořádaly akce svazáků a zhaslo světlo v obrovském sále s rudou hvězdou na pódiu, po rozsvícení to nebyl pohled na budoucnost udatného národa, který je připraven bojovat s imperialistickou velmocí.

Takže jak na výchovu dětí? Chce to zapomenout na boha jménem dítě. Bůh si totiž jen tak leží, nic nemá na práci… Naše děti když nezabavíme, chovají se jako bohové, ale svatozář na hlavě si ještě nevysloužily. Vše za ně děláme a pak se divíme, že nic neumí? A kde se to měly naučit? Vždyť to všichni víme, práce vyléčí každého lenocha a naučí ho myslet jinak než zahálkou.

Je zajímavé, že dnes i velmi pracovití rodiče podporují své děti v životě nemakačenek. Tito nechodí do práce, celý den nějak proflákají a večer už jsou tak odpočatí, že v době, kdy všichni už spí, ožívají. Naučit dítě na převrácený režim, kdy přes den se fláká a v noci žije, může být do jeho dospělého života velkým problémem. Naučíme-li děti žít na odvrácené straně skutečného života, urve nám to naše stárnoucí srdce.

Dětská duše je také dokonalá i v tom, že nemluví, když nevěří. Aby však uvěřila, musí být přesvědčená. A nevím, zda to dnešní rodiče vědí, ale důvěra se buduje komunikací. Kdo tedy nemluví s dětmi, dočká se na otázku: „Co hraješ?“, odpovědi:„Nic“. Aby dítě nemělo pochybnosti, potřebuje nám věřit, a důvěra je věc postupná a není nekonečná. Stačí blbé slovo a je fuč. Kdo však dnes každodenně pilně pečuje o důvěru?

Neházejme však flintu do žita. Kdybychom my dospělí byli méně závislí na tom, co dětem vyčítáme, neměli bychom tolik trápení s dětmi, kterým nerozumíme, protože s nimi vůbec nemluvíme, protože i my většinu aktivního času ztrácíme aktivitami, na které za deset let pyšní nebudeme. Najít si čas na své děti se vyplácí. Zkuste to. Nikdy není pozdě.