Maruška Nováková se neustále dožaduje zvětšení obývacího pokoje. Tento svůj požadavek vznáší už od loňských Vánoc, kdy vánočně naladěný Pepa přiznal, že by to bytu prospělo. Tímto tvrzením však hodlal ukončit debatu na toto téma, chtěl, aby žena dala pokoj. Když dá, je šťastný, když pokračuje, je velmi nešťastný.
Po roce a půl je již Maruška stále útočnější, proto Pepa začíná o požadavku uvažovat. Aby ji alespoň na čas uklidnil, sděluje jí, kolik to dá práce a kolik nepořádku se tím v bytě udělá. Žena však se vším počítá, proto následují obhajobné proslovy týkající se prospěšnosti celé akce. Žena se raduje, že manžel konečně začal přemýšlet o jejím plánu a je již tak daleko, že se dokonce pídí po doplňujících informacích, upřesňujících faktických pokynech, proto Maruška nezvykle ožívá, její hlas jásá, čímž se domnívá, že probudí budovatelský elán v mužském těle.

Přichází týden, ve kterém se má dílo uskutečnit, přicházejí přípravné akce. V pondělí se Pepík vydá ke kamarádovi pro míchačku. Samozřejmě se to neobejde bez několika frťánků a postesků nad tím, co ty ženské všechno nevymyslí. K večeru je míchačka doma i s Pepovým „drakem“. V úterý jede Pepa do stavebnin, kde nakoupí materiál. Doma to peprně okomentuje, jestli to stojí za ty peníze. Ve středu se již vyklízí obývací pokoj, tedy Maruška vyklízí pokoj. Když Pepa musí na přivolání odnést z obýváku televizidochází mu, že situace je vážná, do soboty musí být hotovo, protože je v telce fotbal. Do toho si uvědomí, že až do soboty bude muset strávit několik večerů povídáním se svou ženou. To nedám, říká si a zrychluje tempo. Maruška je laskavá a milá, neboť potřebuje, aby Pepík byl spokojený, a tím dobře naladěný na zítřejší práci. I z toho důvodu jsou vypuštěna z hovoru jakákoliv kontroverzní témata.

Ve čtvrtek i pátek si oba manželé vezmou dovolenou, aby vše klaplo na jedničku. Ráno před příchodem profesionálního zedníka oba sedí v kuchyni a snídají. Maruška je nesvá, neboť musí přemýšlet, co musí ještě uvařit, že musí jít do obchodu pro čerstvý chleba, a předvídá, co asi bude nutné k tomu, aby se v bytě co nejméně prášilo. Tedy od stolu neustále odbíhá, aby igelity přikryla sedačku, přináší noviny, aby uchránila koberce. Pepík se vždy za svou ženou otočí, aby zjistil, co že se to zase Maruš zrodilo v hlavě. Když uvidí, jakou blbostí se zase zabývá, neodpustí si poznámku: „Měla bys obložit i záchod. Tam budeme v botách chodit také.“ S tím však Maruška nepočítala: „No ty se snad budeš vyzouvat, a kdybys řekl i Tomášovi, určitě se vyzuje také.“ Následuje ledová, leč velmi rychlá slovní bitka o Maruščiných neznalostech průběhu
chlapských prací.

Tomáš přichází a Pepa ho vítá: „Pojď, dáme si slivovici, ať se nám dobře dělá. Maruš, připrav nám nějakou svačinu.“ Maruška supí, protože je jí jasné, že tento Pepův tah má jediný cíl, alespoň o chvíli zdržet práci. Přesto nic nenamítá a připravuje občerstvení. Chlapi se samozřejmě nebaví o tom, co budou dělat, ale o tom, co je nového ve vesnici, kdo kdy koho pomluvil, co kdo komu dluží. Po půlhodině Tomáš zavelí: „Tak jdeme na to.“ Maruškase tetelí štěstím, že již v montérkách ustrojení pánové stojí ve vyklizeném obývacím pokoji, a odchází do obchodu. Za půl hodiny se vrací a zjistí, že pánové sedí opět v kuchyni a dávají si další štamprličku. Maruška tento posed dostatečně jedovatě ohodnotí pohledem věnovaným Pepovi. Ten, aby náhodou něco neřekla, upřesňuje stav: „Přemýšlíme, jak budeme šetrně vozit maltu do bytu, abys neměla moc práce s uklízením.“

Po obědě a následné odpolední svačince se pánové již tak zpumprlíkovali, že Maruška nevěděla, jak to má zařídit, aby s prací skončili, neboť se obávala velkých zednických chyb. Šetrně tedy pány upozorňuje, že dnes už to stejně nestihnou, tak ať to nechají na zítřek. „No zbláznila ses?” zní Pepova odpověď a pokračuje: „Ty si snad myslíš, že tu budeme i zítra! Vždyť jdu do práce!” „Ty jdeš zítra do práce?“ nevěřícně se dotazuje Maruška. Je vypoklonkovaná z místnosti a Pepa šeptem něco sděluje svému parťákovi. Co asi šeptá Tomášovi je snadné si domyslet.

Večer se Maruška jde podívat na výsledek. I laickým pohledem zjistí, že omítka je sem tam ujetá, to znamená nerovná a plná obloučků, nánosy malty na zemi svědčí o častém pádu malty ze lžíce, okna děsně zaneřáděná. Pepa má štěstí, že usnul, jeho žena je totiž vzteky bez sebe.Ráno Pepa jde do nového obýváku, a je se svou prací nadměrně spokojen. Maruška už stojí vedle a čeká, co řekne. „A
máš, cos chtěla, hlavně ukliď ten nepořádek, večer je v televizi hokej.“ Na to Maruška přistupuje k vlnkovité omítce a říká: „To je taky v pořádku?“ Pepa to rukou hodnotí kladně. Maruška nelení a vytahuje připravenou vodováhu, aby ukázala, že ta bublina uvnitř není uprostřed. Následuje hádka, že co by chtěla za ty peníze a co si tak myslí, že asi udělá. „No předělávat to nebudu, dáme tam skříň.“ „K oknu? Pepo, ty nejsi normální, ale hlavně že sis práci spojil s kulturou.“ Pepa zasyčí a prchá z neútulného domova.

Maruška stojí uprostřed zaneřáděného pokoje a je jí do breku. Nicméně se pouští do úklidu a v čistém novém obývacím pokoji malé stavební nedostatky tak nebijí do očí, proto ji zuřivá nálada opouští. Večer se vrací Pepa: „To je paráda.“ Úklidem strhaná Maruš nic neříká a odchází pokračovat s prací do ostatních místností.

Pepa si neodpustí kritiku: „Ty, proč to umyvadlo v koupelně je tak hrozně špinavé, to je ještě po nás?“Maruška nemá ani sílu odpovědět a s prásknutím dveří odpochoduje od ložnice. Vytáčí na telefonu svou přítelkyni, aby jí vše povykládala. Ženy se shodnou v tom, že pánové pranic neví o tom, co vše se skrývá za útulným domovem. Že to není jen o tom, že jednou za rok se pán domu rozhodne dům něčím vylepšit. Mravenčí práce, která není vidět, to jsou ty detaily, které dělají celek. Pánové vesměs pilné mravence začnou vnímat, když jejich ženy na delší čas opustí příbytek. Když nikdo nechodí a neuklízí, nepořádek se hromadí a neřád vstoupí do bytu kdysi čistého a útulného. Bez hrnců a kýblů totiž není domov domovem.