Lidé rádi spojují svůj život s ochočenými zvířátky. Doma je hned veseleji a živěji. Platí to i u nás. Po dvoře pobíhá černý pes, který je tak velký, že při jídle hodí hlavu mezi talíře a bez problémů se obslouží nejlepším soustem. Většinou je rychlejší a pohotovější než my všichni. Je to ona a jmenuje se Vanda. Všichni ji milujeme, což značně komplikuje její výchovu. Jejím páníčkem je manžel, kterému jsem velkoryse dovolila se s Vandou scházet. Navštěvuje ji hned po ránu, aby netrpěla hlady a žízní, a první cesta z práce směřuje do jejího vymezeného prostoru. Když je na mě naštvaný (to bývá často), má kam jít, je s oddanou a milující Vandou. Někdy tiše závidím, když sleduji, kolik něhy jí věnuje.

Vanda pobývá na dvoře, kde stojí tři chlévy, ve kterých coby přivandrovalí rychlokvašení vesničané nechováme zhola nic. V jednom z chlévů má k dispozici vyřazenou postel jako pelíšek. Je totiž líná a má ráda pohodlí. Tragédie nastane, když má Vanda nějakou bolístku, třeba klíšťátka. Tehdy páníček ihned přistoupí s nějakým vhodným nástrojem, děti nalehnou na Vandu a probíhá operace. Po výkonu kvílící Vandu všichni dlouze hladíme, obětujeme dobrůtky z rodinné lednice a Vanda vrní blahem. Všichni kromě mě byli na tom tak špatně, že dokonce nedojídali maso, aby měl hafánek něco na zub. Vandu všichni vítají nadšeným: „Tak jak se má náš pejsek?“ Mě vítají nespokojeným: „Máme hlad. Co je k jídlu?“ Žárlím. A co je smutnější, že vlastně vařím i pro přítelkyni mého manžela, která dojídá zbytky. Kam ta morálka spěje, když dnešní moderní manželky trpí přítelkyně svých mužů, v mém případě dokonce na polovině vlastního pozemku?! Vandu přezdívají děti „slina“, protože když se napije, ze svěšených pysků tlamy jí stékají sliny. Před návštěvami se manžel chlubí se svou krásnou, přitažlivou a žádoucí krasavicí, a tak je za odměnu všechny poslintá. Návštěva vyžaduje občerstvení, to však chce i Vanda. Otravuje, já řvu, vyhrožuji fyzickými tresty (zatím pouze psovi), návštěvníci jsou nesví. Páníček se usmívá a svou čtyřnohou přítelkyni poplácává po zadečku. Když odejde do domu, chytnu smeták a přetáhnu ji. Vanda leží tam, kde má. Vrátí se páníček a Vanda ho následuje. Tentokrát odcházím já. Milovník feneček jde za mnou a následuje hádka kvůli jeho neposlušnému psovi. „Zavři ji do chlívku, když je tady návštěva!“ stanovuji podmínky návratu. „Ty ses zbláznila. Tebe zavřu do chlívku,“ brání on izolaci Vandy. Vrátíme se, návštěva čeká, za dobu naší nepřítomnosti již plně smáčená, protože Vanda ji zahrnula svou přízní. Manžel po dramatické půlhodině konečně zavelí: „Vando, jdi na místo.“ Ta na něho hodí smutný kukuč, smíří se s povelem a ulehá v bezpečné vzdálenosti. Já bych však vzteky snědla hřebík, protože kdyby to on řekl hned, nemusela být návštěva poslintaná, občerstvení by vydrželo déle a nemusela vypuknout hádka, která pokračuje i po odchodu hostů.

Pokud se domníváte, že po několika opakováních došlo k nápravě, mýlíte se. Posezení ve venkovních prostorách bylo přesunuto na zahradu. Vanda zůstala na dvoře. Někdy však manžel vymyslí, že ji vypustí, aby se na ni návštěvníci podívali. A k tomu se dá říci jediné: takové problémy páchá slepá láska ke čtyřnohé přítelkyni.