Každý, kdo tráví alespoň nějakou část dne s příslušníky opačného pohlaví, nesnáší zlozvyky těch druhých. Někdo je úzkostlivě pořádný, jiný bordelář či úletář. Ženy na svých mužích nesnášejí hodně věcí, ty jim však odpouštějí, aby byl doma klid. Ženu, kterou po příchodu z práce vítá oblečení volně poházené po židlích, bere čert. Aby nekřičela hned při otevření dveří do ložnice, oblečení poskládá. Manžel ji při tom soustředěně pozoruje od kuchyňského stolu a kousky jídla mu padají na čistý ubrus, protože večeře je pochopitelně provázena četbou novin. Pak si jde lehnout k televizi a pojídá brambůrky (povečeřový syndrom: „Mámo, máme něco na zub?“), které sněží na jeho vyvalené břicho, sedačku i koberec. Žena usedá a čte noviny. Cestou pro nové brambůrky manžel prohodí: „Taky bych se chtěl mít jako ty.“ Žena si pomyslí něco málo o zadní části těla a čte dál. Manželé ovšem nesnášejí, když jejich ženy jsou v klidu, proto rozpřádají hovor. Až docílí toho, že žena nedočtené noviny rezignovaně odloží, manžel hovor rázně ukončí a odchází. To se již vnitřně zuřící žena pokouší najít odpověď na kardinální otázku: Bože, komu jsem co udělala? Nicméně znovu rozevírá noviny a čte.

Nedej bože, když žena je špatně naladěna a reaguje na připomínky manžela podrážděně. Tehdy dochází ke slovní bitce. Ženy mají většinou lepší vyřídilku, takže dokážou manžela zahnat do úzkých a totálně vytočit. Bohužel za dobu svého zkoumání manželského soužití jsem zjistila, že někteří pánové vyvolávají slovní půtky jen proto, aby získali záminku k opuštění 3+1. Dělával to i můj manžel, takže po čase jsem se ho už při vstupu na bitevní pole zeptala: „Chceš odejít?“ Byl zmaten. Pro upřesnění, odešel vždy, když chtěl. Ale zase se se mnou nemusel hádat, a tedy mi totálně nerozhodil psychiku. Znám jednoho muže, který miluje slovíčkaření. Jeho žena je natolik zmatená, že neví, co má odpovídat, protože ať odpoví cokoliv, je to vždy špatně. Mlčet také nemůže, protože to je impuls k maximálním výtkám. Výsledek je, že manžel tráví hodně času mimo domov, a chce-li se zdržet doma déle, nemluví a neklade otázky.

Zcela bez diskusí je překrucování argumentů. Manželé se hádají, proč květináč nestojí na svém místě a kdo za to může. Muž, zahnán do rohu, vytáhne nejsilnější zbraň, kterou ženu spolehlivě porazí, a to je její způsob výchovy dětí. Jen je vždy špatný, protože tatíčkové se dětem příliš nevěnují, oni nemají „ten čas“, musí se dívat na každý fotbal v televizi ap. Přesto kritizují. Zapojí-li se sami výjimečně do výchovného procesu, vypadá to zhruba takto:

Synek v neděli večer (v devět hodin) přiskotačí do obýváku s vytřeštěnýma očima a hlásí: „Potřebuju nějakého ptáka.“ Matka se s údivem ptá: „Jakého ptáka? Na co?“ Synek vysvětluje: „Učíme se o ptácích, a já si mám do sešitu nějakého vystřihnout z časopisu.“ Následuje podezřívavá otázka: „Jak dlouho to víš?“, odpověď „Týden“, a matka volí výchovnou lekci: „To snad není možné. Tak se připravuješ do školy? Vezmi si ty časopisy a najdi si obrázek sám, když sis vzpomněl až teď.“ Synek odchází s časopisy jako Cosmopolitan či Elle, kde se sice o ptácích hodně píše, nicméně obrázky opeřenců se tam téměř nevyskytují. Nevrlý manžel zvedá z ležaté polohy hlavu, již mírně připravenou ke spánku, a rozvážně hlásí: „Ty v tom toho kluka necháš?“ Manželka rozumně argumentuje, že není výchovné hned přiskočit a hledat. Na to manžel vztekle zavrčí: „Přece v tom toho kluka nenecháme!“, načež vstává a odchází do dětského pokoje. Promlouvá se synem: „Jak dlouho to víš?“… „A v neděli večer přijdeš a plníš si úkoly? Tak se připravuješ do školy?“ Těmito a podobně zbytečnými otázkami se tatíček rozruší, začne řvát a nakonec práskne dveřmi. Jelikož chlapec byl již předtím zdeptán matkou, přiznal svou chybu a hledá, seč může, otcova kritika mu nejde na rozum, protože otec říká v podstatě to samé co matka. Rozdíl mezi rodiči je jediný. Otec po výchovném záchvatu vyčerpaně ulehá na sedačku, matka hledá ptáka na křídovém papíře. Ale otec v tom toho kluka nenechal. Projevil zájem.

Zlozvyky jsou nejrůznějšího kalibru a pěstují se. Jak již bylo řečeno, ženy mužům ustupují, aby byl klid. On sice je, ale to, že nám něco vadí, nám vadí stále a pokud to chvíli ignorujeme v zájmu zachování rodinné pohody, jednou to bouchne. Bouchnout papiňák jsem nikdy neviděla, ale je možné srovnávat. Pak totiž nastane chvíle (přichází zhruba deset let po sňatku), kdy přestanou být zlozvyky tolerovány. V této fázi nejde již o slovní bitky, ale o skutečné zachování vztahu. Mnoho lidí v této situaci bolestně selhává, protože nechápou, proč druhému najednou vadí to, co léta nevadilo.

Proto musí přijít dobrá rada. Když něco vadí, tak to vadí proto, že to nemám rád/a. Takže přijde-li manžel z práce a hází na židle své oblečení, házejte své svršky na zbylé židle. Když manžel cáká na ubrus, nevyměňujte ho, nechejte ho jíst týden na flecích. Určitě si všimne, že mu to nevyhovuje. Odjíždíte-li k rodičům a manžela necháváte doma, převlečte všechny peřiny i prostěradla, vyčistěte koupelnu a záchod a okomentujte to: „Aby mě holky nepomluvily.“ Kritizuje-li vás manžel za výchovu dětí, odjeďte na týdenní rehabilitační soustředění. Bude se muset domluvit s dětmi bez vás a přijde na to, co potřebují. Prostě zlozvyky si vzájemně neodpouštějme, nevede to k ničemu.