Před časem manžel vytvořil několik holých vět. „Chceš radu?“ Kývala jsem horlivě, že ano. „Bude bolet.“ Odpověděla jsem hrdinně: „Nevadí.“ Pokračoval: „Omez jídlo a začni se sebou něco dělat.“ Svým drzým oznámením mi vzal dech. Co si o sobě myslí? Je snad Paul Newman, aby mohl mít vedle sebe ženu jako Sharon Stone? Ta by mu dala. Zlikvidovala by ho inteligencí a sexem. A ty výkony, které by musel podávat! Protože je sportovec, tak si dokonce dovolil doporučovat mi zaručeně účinné cviky. Jak mám cvičit, když se neumím fyzicky trýznit? Někdy jdu do sebe a cvičím, a to tak, že nikdy nejsem zpocená ani mě nic nebolí. Manžel mé snažení posměšně komentuje slovy: „Šípková může jít do kelu.“

Jednou jsem také vyzkoušela organizované cvičení. Se dvěma kamarádkami jsem chodila na aerobic. Jediné, nač jsem se těšila, byly cviky vleže, kdy jsem přítomné spolutrpitelky hecovala: „Pojďme pryč. Neříkejte, že vás to baví.“ Vždy jsem je rozesmála a cvičitelka mě pořád napomínala. Po třetí hodině jsem oznámila, že končím. Nenašla jsem smysl svého počínání, pouze jsem rozptylovala své okolí. Sporty mám zkrátka ráda pouze takové, při kterých se nenadřu. Lyžování z kopce, například. Jízdu na kole po rovince, do kopců kolo vedu.

Teď však byl nastolen problém mé současné váhy. Svému tělu jsem vypověděla válku, když jsem prošla kolem zrcadla ve spodním prádle. V intimním neoblečení zrcadla zásadně ignoruji, ale teď to zrovna nebylo možné. Vrátila jsem se, protáhla obličej a zhodnotila to slovy: „On snad má pravdu.“ Vymyslela jsem si trest. Nesmím jíst po čtvrté hodině. To však vyřeším tím, že do čtvrté mám tolik chodů, že pak ani nezbývá prostor pro další jídlo. Denně musím dělat sedy lehy. Počet jsem neurčila, abych se netrýznila. Jedenkrát týdně musím jezdit na kole. Den volím podle toho, jestli je zatažená obloha, a tudíž reálná šance na pořádnou průtrž mračen, v níž se, uznejte sami, jezdit nedá. Manžel se zatím shovívavě usmívá, ale budu-li svou lásku k jídlu a nepohybu prohlubovat, zaútočí. Lépe řečeno přiostří kritiku. Už dnes přemýšlím, čím budu oponovat, aby mě nechal na pokoji. Nenechá, vím to, a bude nahlodávat mou jistotu, že jsem úžasná a žádoucí.

Možná je problém v tom, že doma chodím v domácím úboru, který se skládá z elasťáčků s vytahanými kolenními oblouky a trika neurčité velikosti se stopami po jídle, barvách apod. Vlasy jsou staženy do uzlu, který zajišťuje, že ani jeden pramen se nedostane do tváře, což znamená přísný drdol Gertrudin. Doma se také nemaluji a chodím, jak mě příroda stvořila. Chudák manžel. Lidé se ale přece musí milovat takoví, jací jsou, a to platí i s nějakým tím kilem navíc. Že to manžel myslí dobře? Jak dobře, když bez jídla já osobně nežiji? Když jsem se dříve rozhodla držet diety, byla jsem neskutečně agresivní a viděla jsem fialové hvězdičky. To přece není normální. Vždyť nežiju v animovaném filmu. Jedno je fakt – manžel vidí dost a občas mívá i pravdu. Není to příjemné, takže přehodnocení bude nezbytné.

Dám si závazek. Nikdy nebudu chodit doma tak, jak mě příroda stvořila, ale jemně se nalíčím. Jíst budu pouze s osuškou kolem krku. Z vlasů udělám dva copy, abych vypadala jako jedno z dětí (tím zaručím mladistvý vzhled). A koupím si slušivý domácí úbor. Mimochodem, zjistila jsem, že se vyrábějí velikosti XXXXL. Tam nedojdu, takže jaképak cavyky.

Přesto musím se sebou něco udělat. Když už o tom i píšu, znamená to, že jsem o tom alespoň začala přemýšlet. Myšlenky však bolí víc než fyzická námaha, proto jsem z každého myšlení tak unavená, že již nezbývá sil na samotné cvičení. Olinku Šípkovou už asi nedoženu, i když vypadá dost dobře i ve svém cvičebním úboru, který obepíná tělo. (Tento druh oblečení jsem navždy vyřadila ze své skříně.) Ale Olina zase nemá to, co já. Takovou radost z dobrého jídla. Nebo má? Asi jo. Jdu se sebou něco dělat. Už to vidím, ulehám na zem, zvedám své těžké tělo, hledám polohu, ve které se nebudu trápit. Už to mám. Někde jsem viděla cviky pro příliš zaměstnané ženy, které mohou cvičit i v kancelářských židlích, jde jen o to napínat pravidelně svaly. To by mi mohlo vyhovovat. Pokud ani to nepomůže v mé kilogramové válce, objednám se na odsávání tuku. Kdyby však mělo platit, že odebrané tukové buňky se již znovu nevytvoří, ale zdvojnásobí se tam, kde zůstaly, vypadala bych dost divně. Z toho plyne, že kilogramovou válku musím vyřešit zase jen cvičením. Ach jo.

Nicméně to dokresluje, kolik úsilí my ženy vydáme, než zalehneme. A ocení to někdo? Pánové nám leda vyčtou, že pořád nevypadáme jako americké krasavice s umělohmotným poprsím a s titěrným pasem. Jsou krásné, ale co se dá s nimi dělat? Vždyť pořád cvičí, aby si udržely figuru, musí hodně spát, aby nevypadaly unaveně, nejedí, aby nepřibraly. A to opravdu chcete?