Říká se, že třetí tisíciletí bude patřit ženám. Ženy jsou aktivnější, vytrvalejší, rozhodnější a rychlejší než muži. Díky těmto vlastnostem jsou schopny v mžiku se přizpůsobit neznámým a dříve nevyzkoušeným situacím. Když se třeba před muži jen zmíníte o nutnosti přestěhovat obývák, následuje hodinová přednáška, proč je to hloupost, a protože jde o nápad ženy, je už z principu mužem ignorován. Chytrá žena ovšem neútočí, ale nenásilně směruje manžela tam, kde ho chce mít, přičemž ho systematicky přesvědčuje, že na to přišel úplně sám. Žena navíc obdivuje jeho vynalézavost. Když to shrnu, tak vlastně ženy řídí všechno. Chytré ženy však nikdy nevolají do světa „To já“, protože vědí, že o to vůbec nejde. Jde o to, aby došly tam, kde chtějí být. Proto úspěšní politici by nikdy nebyli úspěšnými, kdyby neměli vedle sebe ženy, které jsou skutečnými ženami v podřízené, i když vlastně vysoké pozici. A teprve když proniknete hlouběji, zjistíte, že tyto manželky jsou výš než jejich muži. Vidět je však muže. Ale za úspěšností kohokoli vždy stojí jeho neviditelné okolí.

Drsné ženské okolí muži nesnášejí. Když žena řídí naprudko byť třeba domácnost, dočká se leda nepřekonatelných bariér, a nikoliv kýženého cíle. I když žena vládne hodně, k velkým činům potřebuje většinou muže. Já osobně patřím k těm, které ženskou taktiku pohříchu v praxi příliš nevyužívají. Jednám bez okolků. Nejen doma za svou vzpurnost sklízím oční šlehy a slovní bodné rány do srdce. Většinou jsem to vždycky já, kdo válečný stav ukončí. Nemluvit s manželem po jedovaté hádce nikdy nevydržím déle než čtyřiadvacet hodin. Nudím se totiž bez něj, a tak vymýšlím všelijaké finty, abychom se mohli udobřit. Třeba mu zavolám do práce a řeknu: „Tady je redakce novin, dobrý den. Máme zájem udělat s vámi rozhovor na téma, jak lze přežít s tak nemožnou ženskou, se kterou žijete.“ Odbude-li mne větou „Vlez mi na záda“, realizuji jeho přání ihned po příchodu domů. Snaží se mne setřást, ale při mé váze marně. Následuje další holá věta: „Ty nejsi normální.“

Jako redaktorka toužím poznat stále něco nového – naposled pánský striptýz. S kamarádkami jsme se výborně bavily, protože diskotéka byla plná žen a na pódiu se svlékalo šest krasavců. Byli mladí a svalnatí, a protože jsme si zaplatily, usmívali se na nás.

S pořízenou fotodokumentací jsem navštívila všechny přítelkyně, abych jim připomněla fantastický zážitek. Jen jedna se tvářila divně a ustrašeně. Za chvíli jsem pochopila proč. Ze zadní místnosti vyšel manžel. Pohlédl na fotky a opovržlivě odfrkl: „To snad není pravda. Tomu říkáte zábava?“ Hned jsme změnily názor, že to nebylo nic moc, no zkrátka nuda. Vycouvala jsem a následoval telefonát, kdy mám přijet, abychom se mohly podívat v klidu. Bez manžela se prohlídka fotek odvíjela v úplně jiných dimenzích. „Bože, ten je krásnej. Vidíš, co má tady?“ chichotaly jsme se jako puberťačky a mezi záchvaty smíchu předstíraly mdloby.

Když jsme návštěvu striptýzu, samozřejmě dámského, navrhovaly našim manželům, nesetkaly jsme se s nadšenou odezvou. Prý je to neláká. Jistě, striptérky jsou nedosažitelné, pánové by si mohli dělat nároky na jejich společnost, když by se jim zachtělo. A v tom je rozdíl mezi mužem a ženou. Muž šidí sám sebe o spoustu zajímavých životních zkušeností jenom proto, že je sobec. Chce mít vše jen pro sebe. Neplatí to sice stoprocentně, ale ve vztahu ke striptýzu určitě.