Ještě stále se stává, že mě neznámý muž na ulici osloví: „Slečno…“ Umírám v ten moment ješitností a v duchu blahořečím svému kadeřníkovi a vizážistovi v jedné osobě. Je to člověk nadmíru vtipný, někdy až neurvalý, ale se zlatými českými ručičkami. Můj vzhled vzal do rukou zhruba v mých pětadvaceti. Tehdy mne konsternoval hláškou, že připomínám hodně jetý vlak. Ano, tak neskutečně byl drzý. Opakuji, že mi bylo pětadvacet. Dneska by si to nedovolil, už z úcty ke své vyčerpávající práci na mém exteriéru. Nejdřív se vrhl na vlasy. Výsledek byl impozantní. Vlasy začínaly hluboko v místnosti a končily u dveří. Jako vizážista přidal i malbu, což znamená, že mi dvojnásobně zvětšil objem rtů, silně a přitom jemně nalíčil oči i tváře. Má finální podoba byla zkrátka úžasná, leč pro kancelář nepoužitelná. Kritika směrem k umělci však nebyla namístě. Dozvěděla jsem se, že jsem nemoderní, ničemu nerozumím a že mám honem rychle vypadnout a ohromit svět. Na kroměřížských ulicích jsem skutečně sklízela obdivné pohledy mužů, někteří se i otáčeli. Návštěva kadeřníka se od té doby koná pravidelně dvakrát do roka.

Abych nezapomněla, od doby, co znám vizážistu, nechodím už také nemožně oblékaná. V takovém šmejdu, řekl by on. Jednou jsem se totiž dostavila v košili ze sekáče, která mi podle mého názoru báječně slušela. Navíc stála 120 korun, což v second handu značí luxusní zboží. Můj profesor Higgins obrátil oči v sloup, kategoricky mi zakázal zjevovat se před ním v takových hadrech a nekompromisně nařídil: „Nos minisukni! Ukaž, co ještě ukázat můžeš. Už to nebude dlouho trvat.“ Poslechla jsem. A muži mi, jak jsem předeslala, říkají slečno.

Což potěší, zvláště sdílíte-li obecný názor rozšířený mezi muži ženami, totiž že muži milují ženy naivní, hravé a žhavé – tj. ty pod dvacet. Jeden můj známý pokládá starší dámy za cizí, nevlastní, staré ženské. Je to kamarád mého manžela a vždy, když nás potká, se muže ptá: „To je ta cizí ženská, co s ní bydlíš? Proč? Je to tvoje sestra, matka, dcera? No vidíš, úplně cizí ženská, a ty s ní bydlíš! Ty nejsi normální.“ Každá třicítka, čtyřicítka atd. se proto snaží přiblížit vizáži dvacetileté, ačkoliv nás autorky příruček typu Konečně přes čtyřicet urputně přesvědčují, že žena je půvabná v každém věku. Činíme tak v bláhovém domnění, že si svého miláčka udržíme po celý život. Milé dámy, zanechme marných snah. Po mnoha zkrášlovacích procedurách, úmorných dietách a hodinách na posilovacích mučidlech budeme sice možná vypadat líp, ale muž nám stejně pláchne s rozjívenou dvacítkou. Ne pro její hladkou tvářičku, ale pro její duši.

Cože? Že pištící, hihňající se naivka nemůže tomu vašemu světákovi imponovat? Omyl. Důstojný tatík od rodiny totiž mládne po boku žabce, který se rád a často směje pitomostem a kterému život připadá jako tuze zábavná věc. Váš seladon se náhle nemusí o nic prát, nemusí si dávat pozor na jazyk, nemusí se děsit, že každé jeho slabší chvilky bude využito a zneužito, jak ho to naučí zkušenosti z manželství. Když plácne nějakou hloupost, dvacítka bez jakéhokoliv pohoršení nebo kyselého úšklebku vyloudí z půvabného hrdélka stříbrný trylek hrdliččího smíchu. Čtyřicátník nemusí v její společnosti vůbec přemýšlet, natož čelit manželským lstím a léčkám. Každá žena nad dvacet již ví, že se s mužem domluví pouze v dobách námluv, potom si ji muž přivlastní a zachází s ní jako se svým majetkem. To si žena pochopitelně nenechá líbit, takže nastává boj kdo s koho. Což muži nesnášejí – připravuje je to totiž o spoustu energie. Nehledě na to, že muži si neradi nechávají diktovat, a když doma v souboji s protřelou megerou a satorií v jedné osobě ztrácejí půdu pod nohama, vrhají se na naivní zajíčky prosté jízlivosti a sarkastických bonmotů na adresu mužské neschopnosti. Nelitujme toho a řekněme si: Dobře jim tak!

Čtyřicátník se čtyřicátnicí, to je pro manželství zcela nevhodná kombinace. V pubertě zastydlý muž a zralá zkušená žena, která si odmítá otravovat život malichernostmi a tupými chlapy. Puberťák se zpočátku snaží, potlačuje své přirozené choutky, dokonce mluví inteligentně. Ale ouha – sotva popije kapku alkoholu, odhalí své pravé já. Jedné mé známé přezrálý teenager kolem půlnoci řekl: „Jak, že nic nebude? Ty si myslíš, že tě tady nalévám úplně zbytečně?“ Zralá žena kovaná feministickými časopisy mu v restauraci před zbylými hosty jednu vlepila a jako dáma odkráčela středem. Dodnes ji opěvujeme jako hrdinku. Více takových na věčné dorostence! Jenže oni už víckrát za čtyřicátnicí nepůjdou, protože venku čekají řady dvacítek, které touží po zralém muži. Který muž je vlastně zralý? Ten, jenž už poznal soužití muž versus žena, a tedy naučil se uhýbat. Je tudíž schopen dát ženě jakýs takýs pocit, že je respektován. Mladí hoši jsou živí a temperamentní, dobývají svět se vším všudy a dávají ženám najevo, že oni jsou páni. To se dívkám nelíbí. Ty skutečně mladé chtějí staré a usedlé či moudré, starší ženy chtějí živé a divoké muže. Jedno je však jisté: jen ve vzhledu to, milé dámy, opravdu není. A tak se přestaňme nervovat a klidně si dejme ten lákavý dortík, na který máme takovou chuť.