Denně se míjíme v plechových krabicích a sledujeme škodolibost některých řidičů. My, co auto potřebujeme každý den, dělíme účastníky silničního provozu na normální řidiče, „nervoně“ a čepičáře.

Normální řidiči jsou ti, kterým řízení nedělá zvláštní radost. Jedou, protože se potřebují přesunout za prací, k lékaři, na úřad apod., zkrátka z místa na místo.

Nervoni jsou profesionální řidiči, kteří tráví na silnicích většinu času, a proto dokonale ovládají řízení, čímž jsou paradoxně nebezpeční. Nadto zastávají názor, že za volantem služebního vozu není nutné chovat se slušně nebo opatrně, neboť veškeré náklady spojené s údržbou hradí zaměstnavatel. Takže riskantně předjíždějí, troubí, nedodržují pravidla, myškují a s oblibou testují výkonnost vozu.

Čepičáři si své nelichotivé označení vysloužili díky teplotě uvnitř starých kár, které vlastní, ať je to škodovka, trabant, polský fiátek apod. Teplota vozu zpravidla neumožňuje odložit kabát ani čepici. Proto zezadu vidíte pouze čepici a zpětné zrcátko. Čepičáři jsou také sváteční řidiči, kteří si zřídkavou jízdu vychutnávají. To znamená, že se plouží čtyřicítkou středem vozovky, čímž dopřávají sobě i ostatním uhoněným relaxační pohled na pasoucí se srnky, jestřábí lov na potkana či zajíce stříhajícího ušima.

Profesionální řidiči nemají čepičáře v lásce a – poslušni přirozených sklonů stát se strážci pořádku na cestách – snaží se je umravňovat, a tedy vytlačit silou argumentu (či spíše svého silného vozu) na jejich místo za pravou krajnicí. Malí čepičáři se ovšem mstí, jak to jde. Na vozovce jako mlat jen málokdy uhne slabší vůz silnějšímu. „Blbečku, kdoví, kde jsi na to auto nakradl, a teď tady budeš machrovat,“ říkají výmluvně pomstou zkřivené nenávistné obličejíky pravých čecháčků.

Řidičů-vtipálků je na našich silnicích jako šafránu. To jsou ti, kteří na sebe blikají, posunkují na krasavice za volantem či na sedadlech spolujezdkyň, pořádají honičky atd. Jedna taková honička se spustila kvůli vtípku, kdy řidič pozdravil protijedoucího kolegu vztyčeným ukazovákem a malíkem. Z klidného řidiče se rázem stal italský nervoň, který se skřípěním starých pneumatik otočil a na komunikaci třetí třídy se jal stíhat vtipálka rychlostí Michaela Schumachera.

Říká se, že civilizace nás jednou pohltí. Opravdu je smutné, že se mlčky míjíme v plechových krabicích, ale samotné chování za volantem mnohdy hovoří jasnou řečí. Proto až vás příště bude chtít nějaký nervoň vytočit, zapněte v plné rychlosti nečekaně světla – rozsvítí se zadní světla, a on si bude myslet, že brzdíte. Až narazí hlavou do palubní desky, třeba se mu rozsvítí. Neslušné posunky vynechte. Jednak nevíte, s jakým bláznem máte tu čest, a pak – slušnost je vlastností velkých lidí a řidičů. Stejně jako tolerance a respekt. A taky si uvědomte, že střet džípu se skořepinou končí většinou pomačkaným nárazníkem džípu a zrušením skořepiny. Závodit by měli jen závodníci, a to pouze v místech pro závody vymezených. A tam by se měly ctít zákony fair-play.