Většina z nás pochází z vícečlenné rodiny, tedy má sourozence. Vyrůstají-li bratr a sestra vedle sebe, je v jejich výchově velký rozdíl. Matky se brání, že nikoliv, ale opak je pravdou. Přijde-li dívka domů a oznámí rodičům, že rozbila okno, dostane ihned vyhubováno a následuje trest. Provede-li stejnou věc syn, následuje výslech, s kým byl venku, čímž se sonduje zavinění. Synáček by se prý totiž takového podlého činu nikdy nedopustil. Synáček tedy z většiny lumpáren vychází s neposkvrněným štítem. Jeho sestra sleduje s nenávistí matčin diferencovaný přístup a již odmala má v sobě zakódováno, že mužům vše projde. Stejný náhled matka uplatňuje v reakci na ohlášení těhotenství, tedy budoucí svatby. Přijde-li dívka oznámit rodičům, že je v jiném stavu, může si za to sama. Naopak u syna jde o znásilnění jakousi cizí ženskou, která to určitě udělala úmyslně. A vůbec, kdoví s kým to má, protože mladý pán neumí do pěti napočítat, natož dělat děti, domnívá se matka. Dívka vyrůstající s bratrem má v sobě zakořeněnou potřebu dát mužům na frak. Dočká se, když se vdá. Dostane do rukou cizího chlapa, kterému konečně může dát co proto za svého stále omlouvaného sourozence.

Mladí manželé se učí spolu žít za neustálých zásahů matinek v rolích novopečených tchyní. Není mi jasné, kdo vymyslel tak hanlivé označení pro matky zadaných dětí, ale v každém případě si to některé opravdu zaslouží. Tchyně předstupuje se svou obhajobou syna před snachu, zpočátku šlehá očima, pak i slovy a již dospělého chlapečka utvrzuje v přesvědčení, že se může kdykoliv vrátit k mamince. Je běžné, že mladé ženy odpovídají svým manželům na dotazy stejně, jako jim (dcerám) odpovídala matka, tedy v duchu: Můžeš si za to sám. To je totiž jediná možnost vyzkoušet, jak by to přijal chlap. Přijímá to špatně, cítí se ukřivděný, protože má také matku, která si ho hýčkala a předcházela. Z toho plyne, že muži netouží po hýčkání a obletování pouze spontánně – jsou k tomu odmala vedeni, a proto by si měli brát ženy, které nevyrůstaly společně s bratrem.

Matky milují své syny, protože v nich vidí toho, koho před lety tolik milovali. Navíc syn je mnohem dokonalejší, protože mu přece daly svou dokonalou výchovu. Také když se sejde rodina, je synáček obletován jako za svého dětství, a snacha, ta vetřelkyně do rodiny, která ukradla mamince jejího miláčka, je přijímána s nuceným úsměvem. Snacha to akceptuje a smíří se se svou pozicí, protože ví, že to drahouškovi doma osolí.
„Málo slaná polévka? Podej si sůl.“ Nebo: „Chtěl bys jít na fotbal? Vezmi s sebou děti, které jsi mi udělal.“ Atd. Muž je tímto přístupem naprosto dezorientován. Po určité době je však nastolena obtížně vybojovaná rovnoprávnost mezi mužem a ženou. To tchyně nejsou s to pochopit a své syny hořce litují: „Představ si, on si musí každý den stlát postel. Co dělá ona? To je přece povinnost ženské.“ Nebo: „Ona (vždy je použito „Ona“, zní to dostatečně odpudivě) lítá s kamarádkami po večírcích a ON hlídá děti. Chudáček, mohl si vybrat lépe.“ Mohla bych uvést tisíc podobných příkladů, ale je nutné všimnout si postoje otců.

Ti nadšeně vítají přenesení pozornosti na chudáčka „týraného“ synáčka, protože jsou naprosto svobodni. Veškerý manželčin zájem se upíná k synovi, a otec má klid. Po tom muži touží nejvíce, proto se nezapojují do rozvíjení „tyranských“ teorií a jen z bezpečné vzdálenosti sledují vývoj událostí. Málokterý syn si ostatně chodí stěžovat k otci. Učiní-li tak, dostane radu plynoucí z léty prověřených zkušeností: „Nedovol ženské, aby ti vládla. Vždycky toho zneužije. A smiř se s tím, že myšlení ženské nikdy nepochopíš.“ A mladý muž je tím pádem totálně zmaten. Naštěstí po letech nepochopení již vyrůstají jeho vlastní potomci, kteří na sebe vážou stále větší přízeň svých matek. Manžel se tudíž opět ocitá na druhé koleji, kde na něj čeká slastný klid. Pak se z matiček stanou tchyně a vše se opakuje.

Jsou ale tchyně, které si toto označení nezaslouží. Třeba ta má je nadmíru hodná babička, která má ráda všechny přivandrovalce, tedy ty, kteří se do rodiny přisvatbili. Někdy ji popichuji větami typu: „Důsledky tvé nedůsledné výchovy odmítám řešit, vezmi si svého syna zpět.“ Na to ona s milým úsměvem odpoví: „Jenom si ho nech.“ Kdyby byla skutečná tchyně, vzala by si ho a dělala mu svačinky, stlala za něj postel, nevyčítala by mu kocovinu z flámu, vařila by jeho oblíbená jídla, a nikoliv to, co dovoluje ekonomická situace rodiny – zkrátka měl by vše povoleno a nic zakázáno. Přesto je hezké, že muži mají zastání u svých matek, protože v některých rodinách to vypadá, že jiná ženská je snad ani nemá ráda. Protože když ráda má, uzná i svou tchyni. S tchány si snachy vždy rozumějí, protože mají jedno společné: nejsou zaslepeni fantastickými, dokonalými, milými a úžasnými synáčky.