Asi po sedmi letech manželství jsme začali jezdit pravidelně na dovolené. Když se sejdeme s kamarádkami, nejčastějším tématem hovoru jsou naši manželé. V době dovolených je máme možnost soustavně sledovat, a proto i následné úvahy nabývají na hloubce a příšernosti. Víme přesně, jací by měli být, ale nechápeme, proč na chlup takoví jsou manželé jiných žen?! Rodinná dovolená je pro ženu jedna velká pohroma. Napřed nákupy, balení, příprava na cestu. Následuje návštěva místa, do kterého rodina míří, když cestou už proběhlo několik rychlých a zatím víceméně neškodných hádek na téma Proč nemáme víc jablek? ap.

Vysněné místo vypadá většinou jinak než na prospektu. Opět přichází rychlá výměna: „To ses nemohla zeptat, kde budeme bydlet?“ Chytrá žena příliš neargumentuje a udržuje rodinnou pohodu. Uvnitř to však vře a po několika dnech na otázku: „Zase máme brambory?“ odpovídá bouřlivě a tříská talířky s komentářem, že se na to může vykašlat. Přichází jedna „dlouhá“ hádka, kdy děti opouštějí bojiště a v horším případě se do hádky zaplétají, čímž přebírají štafetu úhlavního nepřítele. Následuje několik bodných, nikoliv však přímo smrtelných ran do srdce, které zapříčiní, že celá rodina se rozptýlí po okolí, aby se nemusela vidět. Všichni přemýšlejí, jak by tady bylo krásně, kdyby… Co kdyby… No, kdyby tady nebyl ten druhý. Ale kdo by tam byl? A v představách přicházejí vysnění vždy tolerantní princové z pohádky a nic nevyžadující krasavice s dlouhými vlasy a poprsím, které stojí, i když žena leží.

Nastává realita a rodina se opět schází ve společných prostorách. Následují opětovné již malé „jedy“ s nepatrným úsměvem. Nikdo však nechce být mírotvůrce, a proto je ticho. Děti oba znepřátelené vytrhují z relativního klidu hláškami: „To je nuda.“ Přichází večer, kdy děti spí a manželé se nutně musejí přiblížit na velmi nebezpečnou vzdálenost. Jsou i případy, kdy manžel jde spát raději na zem, aby náhodou nemusel provádět to, čím se udobřuje. Na zemi však nevydrží déle než jednu noc, takže získá maximálně odklad. V každém případě manželská válka je pro muže jediné období, kdy žena nemluví, a většina mužů ho proto vítá se slovy: „Bože, to je klid.“ Ve většině případů však noc patří usmiřování všech znepřátelených.

Ráno po boji mají děti v hlavě úplný chaos, protože rodiče se nejen usmívají na sebe, ale děti dokonce cítí, že také ony jsou milovány. Po tolika jedech, co slyšely předchozí den, je to neuvěřitelný skok. Manželství je jeden velký extrém. Buď velká láska, nebo velká válka. Jako by nic mezi tím neexistovalo. A když to existuje, je to nazváno stereotypem a vždy přijde boj a výčitky, které po čase skončí usmířením. Rodina tímto stylem přežije celou dovolenou a vrací se domů. Pár kilometrů před domovem chytne žena muže za ruku a řekne: „Byla to hezká dovolená.“ A on řekne: „I mně se líbila.“ Dojemné. V každém případě nelžou, protože jsou šťastní, že bez větších následků přežili pár dní s lidmi, které milují. To, že se hádali, nebyla nenávist, ale zpestření stereotypu.

Pro nás děvčata jsou hádky a smiřovačky na rodinné dovolené jedno velké štěstí, protože se máme o čem bavit. A manželství, kde ve vzájemném pochopení spolu žijí muž a žena, je věčné a vděčné téma.