Vánoční svátky jsou obdobím klidu a spokojených dětí. Pro dospělé je však toto období jednou velkou kalamitou. Ženy nakupují, shánějí, uklízejí a stále vtahují do těchto aktivit (alespoň jednou za rok) své muže. Ti se brání, jak mohou, a je nutné poznamenat, že většina mužů se vánočnímu úklidu nevyhne. Přizvat však chlapa k domácím pracím znamená pořád mu stát za zády a dělat pomocnou děvečku. Když maluje, zacáká celý byt, který však uklízí žena, proto si muž přílišnou práci s šetrným zacházením se štětkou nedělá. Žena je však ráda, že zdi jsou konečně čisté a muž si je vědom, že díky tomuto příspěvku k čistotě domova bude mít alespoň pár měsíců pokoj. Čištění koberců je také doména tvrdého chlapského počínání a je to jediná doba, kdy je manžel na kolenou a maká jako blázen. Žena naproti tomu je na kolenou stále, protože pořád musí stírat lino, vymetat pavučiny, čistit radiátory apod. Muž totiž všechny tyto (pro něho stupidní) práce považuje za výhradně ženskou záležitost. Proto všechny ženy před vánočními svátky mají hlavu plnou starostí, jak přimět svého muže k domácímu cídění. Většinu mužů naléhání nakonec zlomí, ale dávají ženě její nesamostatnost patřičně pohrdavě najevo. Některé páry po mnohaletém soužití již tento problém neřeší, protože manželova „pomoc“ byla vždy pro byt takovou pohromou, až žena usoudila, že jednodušší a hlavně levnější bude zvládnout vánoční úklid sama či s pomocí firmy, kterou zaplatí její choť. Kdo zaplatí manželce, ponechám bez komentáře.

Vezme-li si žena na úklid volno v práci, naloží se jí zpravidla na pohovku manžel, který si promptně také vybere volno. Nejenže nic neudělá, ale překáží a rozptyluje lákáním na kávu, televizi apod. a navíc vyžaduje teplý oběd. Trpělivá žena vše statečně snáší a příští domácí práci si naplánuje tajně bez předchozího upozornění. Také se stává, že pro samou zaneprázdněnost přípravami propuká dlouho potlačovaná manželská válka až o samotném Štědrém večeru. Žena totiž stále něco vyžaduje, většinou zasadit vánoční strom do stojanu. Muž hledá na obvyklém úložném místě, leč stojan nikde. Muž hledá stále, protože ho tam loni dal, a on tam není. Muž znervózní, neboť v televizi právě běží jeho oblíbená pohádka Tři oříšky pro Popelku. Tu však miluje i žena, a proto ji mužovo vykřikování: „Kde je ten stojan?“ rozladí natolik, že s pokřikem „Ustup!“ sama vylézá na štafle a po přeházení a rozhrabání celé police musí konstatovat to, co již předtím manžel – totiž že stojan tam opravdu není. Následuje hádka a hledání viníka, které ve šťastnějších případech končí nalezením pohřešovaného stojanu.

Může se stát i to, že stojan zůstane nezvěstným. Muž se však nevzdává. Bere starý hrnec a přitlouká ho na dřevěnou podložku, ze které měla být kdysi police, přichystá sádru a strom zasádruje do tohoto podstavce. Žena žasne a nevěří, protože právě přišla o hrnec i polici a navíc má pod stromem nevzhlednou káď sádry. Děti nic neříkají, protože obdivují otcovu vynalézavost. Někdy se děti připojí a řeknou: „Tatínku, já na ten hrnec a podložku namaluju betlém.“ Vtom žena vykřikne: „Jenom to ne.“ Děti jsou uraženy a rozladěny, protože se těšily na umělecké vyžití.

Stejná situace může nastat se zdobením. Když chybí ozdoby, vypomůže si šikovná žena vatou, alobalem a podobnými drobnostmi. Výsledkem je hnusný, ale nazdobený strom. Nejde však ani o strom, ani o uklizený byt, jde o náladu. Ta je šílená, nervozitou stoupá a jediné slůvko rázem roznítí potřebu udělat valnou hromadu a mydlit se hlava nehlava, totiž hlavně hlava toho druhého. Zasednout v takovém rozpoložení k večeři rovná se mírné katastrofě. Menší než optimální množství soli v polévce je zapáleným doutnákem k sudu vysoce výbušné únavy a podráždění ze čtrnáctidenního předešlého shonu a hektického finále. Jediným, co zběsilé rodiče často donutí odvolat válečný stav, je pláč dětí. Teprve tehdy se oba zastydí a uvědomí si, že vánoční svátky nejsou pro dospělé, ale pro děti, a těm je úplně jedno, zda z bytu zmizela i nejmenší pavučina. Jde jim o štěstí a šťastný člověk může být i v tom největším nepořádku, když jsou kolem něho lidi, které má rád.