Každoročně Pepík a Maruška Novákovi slaví své výročí svatby. To letošní je jubilejní, již patnácté, proto Maruška navrhla velkolepou oslavu. Manželé se po letech rozšoupnou a zajedou si do města na večeři. Manžel zpočátku tuto informaci přijímal s nevolí, argumentace ženy však byla tak přesvědčivá, že na návrh přistoupil. Maruška se dokonale připravovala, zašla ke kadeřníkovi, objednala stůl v romantické restauraci, ušila si nové šaty. Manžel až do předem naplánovaného večera ve skrytu duše doufal, že se stane cokoli, co večírek zruší.

Nestalo se a skutečně nastal večer, kdy se Maruška začala chystat. Pepík tedy se zapřením sebe sama opustil televizní obývákové studio a nahodil na sebe všední oděv. Žena vidíc běžné oblečení ho upozorňuje: „To si alespoň v tento večer nemůžeš obléct něco pěkného?“ Na to již muž zahučí: „Smoking nemám a co mi kupuješ, v tom chodím.“ „Prosím tě, převleč se a nedělej vlny.“

Již po této dusné výměně názorů je manželovi jasné, že dnešní večer bude skutečně výjimečný. Děti dostaly před odchodem rodičů pár dobrých rad, pubertální Dobromila se těší, až rodiče opustí byt, neboť si domluvila výlet do neznáma se svými kamarády. Bratrovi za jeho mlčení slíbila týdenní posluhu.

Manželé Novákovi jdou večerním městem a žena je zavěšena do rámě svého muže. Ten se však děsí, že v této situaci potká nějakého kamaráda. Stalo se. Parťáci vyšli z vedlejší restaurace a už vykřikují na chodníku: „Kam jdete?“ To již manžel smýká rukou, aby se střepal ženiny ruky, a odpovídá znuděně kamarádům: „Moja si vynutila večeři, máme oslavu výročí.“ „Kolikáté už táhneš?“ dotírají kamarádi. Pepa smutně odpovídá: „Patnácté.“ Pánové se nezdržují a se smíchem odcházejí, samozřejmě gratulují Marušce a nešetří obdivnými proslovy na její zevnějšek. Pepík však posmutní, neboť si uvědomuje, že pravá zábava odchází jiným směrem.

Manželé usedají k rezervovanému stolu, na kterém je zapálená svíčka, a přítmí v restauraci navozuje správnou romantickou atmosféru. Pepa si nevzal brýle, což ho rozladí, neboť se stěží orientuje v jídelním lístku. Žena ho vybízí: „Dej si něco, co doma nevařím.“ „Tolik chodů nejsem schopen večer sníst.“ „Vtipálku.“ Po pár vtipných výměnách je objednáno, večeře je velice dobrá, nechybí víno a po kávě již manžel hlásí: „Jdeme, né?” „Prosím tě, vždyť večer teprve začíná.“ Po této větě se manželovi udělá nevolno, neboť je mu jasné, že zatím klidný rozhovor se přenese do ženina vyprávění, tzv. ženského vykecávání.

Maruška se skutečně snaží být dobrou společnicí, a proto začne rozpřádat své zážitky z práce. Manžel se probudí, když stále slyší jedno a to samé jméno: Toník Kropáček. „Co s ním máš?“ ptá se. Žena zčervená a s chvějícím se hlasem odpovídá: „Co bych s ním měla mít? Sedím s ním v jedné kanceláři a řeším sním denně pracovní, pouze pracovní problémy.“ Tato odpověď  však Pepíka nijak neuspokojuje, protože se hned následně dozví že Toník je nejen dobrý pracant, ale i pozorný manžel, výborný otec svých dětí a navíc Maruška o něm mluví s úctou a uznáním. To ještě víc provokuje manželovo podezření, a jelikož se oba nacházejí v restauraci, vyměňují si názory hlasitěji, i když řvát nemohou, ale určitě se řvát chce oběma. Hádají se šeptem.

Po několika slovních bodných ranách se žena zvedne, řekne svému muži, ať se vrátí do pralesa, kam patří, a odchází. Manžel se zdržel placením, proto svou ženu již v nočním městě nenajde. Oba jdou jiným směrem a oba ví, že domů nejdou, neboť by se rozhovor dále rozplétal a o to nemá ani jeden z nich zájem. Žena zvoní u dveří své přítelkyně Jany, která je rozvedená a dokonale chápe problémy vdaných žen.

Manžel stopuje své kamarády, a jelikož to není tak problematické, za chvíli sedí s nimi u stolu. Oba manželé si před cizími lidmi postěžují, kamarádi vždy dají za pravdu parťákovi, ženy se vždy dokážou povzbudit v boji proti mužům, proto je oběma Novákům velice dobře. Kolem půlnoci se schází doma s úsměvem, neboť nedorozumění s protějškem nechali na jiné adrese, a klidně usínají.

Ráno se děti ptají matky: „Jaké to bylo?“ Matka neutrálně odpovídá, že normální. Na to zareaguje trefně Dobromila: „No a jaké by to vlastně mělo být, když jsi šla s tím naším znuděncem.“ Matka tentokrát neokřikne svou dceru za vyřčenou hrubost a chystá snídani. Pán tvorstva vylézá z pelechu s otázkou: „Co to včera mělo znamenat? Ty máš vychování řeznického psa. Když spolu někam jdeme, tak spolu máme také odejít, nemyslíš?“ Žena posilněna Janinou argumentací tvrdě odpoví: „Víš co, kdyby sis ušetřil žárlivé scény, určitě bych s tebou odešla ráda.“ Manželé víc situaci nepitvají, prožili vlastně příjemný večer. 

Na této situaci je možné dokreslit důsledky večírku, který se vlastně nevyvedl, avšak neznamená nespokojenost pro oba manžele. Muž i žena se totiž lépe pobavili v nepřítomnosti svého protějšku. Problém většiny manželství spočívá v neschopnosti společné komunikace. A neumí-li lidé spolu mluvit, odnaučí se vést spolu dialog. Večery, při kterých je hovor bezpodmínečnou nutností, jsou problém. Nedokážou-li však manželé spolu mluvit, když mají děti, nedokážou spolu žít, když zůstanou bez nich. Proto každý den mluvte s těmi, s nimiž počítáte i pro roky následující.