Co člověk, to jiný názor, to jiná životní filozofie. Vzhledem k tomu, že mám hodně kamarádek s různými životními osudy, mám možnost srovnávat a porovnávat. Jedna má spolužačka ze školních let je již tolikrát vdaná, že si nepamatuji její aktuální příjmení, proto jí říkám dívčí přezdívkou rodného příjmení. Také když mluvíme o jejích nových objevech, přezdíváme je nejrůznějšími přívlastky, tedy mnohdy skutečně nevím, jak se vlastně hoši jmenují. Nedávno mi oznámila svůj nový vztah.

Poznala muže, se kterým si rozumí, navíc je bohatý a má ji rád, první dny s ním kamarádka popsala, jako pohádku plnou překvapení a touhy. Rádi ji měli i všechny předchozí partie, bláznily z ní tak, že vdané ženy, které již dávno zapomněly na první žhavé dny i jejich lásky, musely v hlavě honit vzpomínku období, v němž se každá žena vznáší. Třeba informace, že muž překvapí ženu víkendem k moři, byla i pro mne naprosto šokující. „Odpoledne v pět tě vyzvednu a vezmi se s sebou jen plavky,“ řekl jí tehdy její nový přítel.  Tuto pasáž jsem si nechala vyprávět několikrát.

Kamarádka se několik měsíců domnívala, že našla muže svých snů a já se domnívala, že se konečně usadí. Přestěhovala se k němu do vily s bazénem, místností pro služebnou a zahradníka, dostala krásné auto. Asi po čtvrt roce mi telefonovala, a již z jejího hlasu bylo jasné, že něco není v pořádku. „A co děláš?“ ptala jsem se v jedenáct dopoledne. „Teď jsem vstala, půjdu si zaplavat a večer jdeme na večeři,“ stroze konstatovala. „A co budeš dělat zítra?“ vyzvídala jsem. Pak to vyklopila. Celý den sedí ve zlaté kleci a čeká, až se upracovaný přítel vrátí. „Mám hodně práce, protože první, co udělal, když jsem se nastěhovala, propustil uklízečku, takže tento hrad dát do pořádku, je teď moje nová práce,“ poodhalila znechuceně všední starosti svých dnů. Povzbudivě jsem ukončila tento hovor a věděla jsem, že zřejmě opět přijde změna. Volala asi za dva měsíce, kdy mi sdělila, že již bydlí v jiném městě, navíc sama.

Nabídla jsem jí, ať přijede, že vše probereme. Vzhledem k tomu, že vstává v jedenáct dopoledne a kromě všedních úkolů nemá nic na práci, domnívala jsem se, že termín nebude problém. „Nevím, možná v pátek nebo v sobotu.“ Nechápala jsem, bylo mi však vysvětleno, že musí do galerie vybírat obrazy a kupovat si nové šaty na reprezentativní večeři a samé jiné nepráce, které by matku s dětmi bavily, moji přítelkyni však obtěžovaly. Byla jsem nucena se zamyslet nad tím, proč jí dělá tolik problémů činnost, kterou by zaměstnané ženy dělaly raději, než práci v práci? Vždyť to musí být příjemnější než pracovní problémy. Jak to tak vypadá, to co vypadá, jako zlato, může být i k uzoufání. Jsme na tom všichni stejně, i když každý jinak a jinde.

Nakonec jsme se přece jen sešly, přijela o dvě hodiny později. V restauraci jsme probíraly chlapy. To nám jde. A věřte nebo ne, došly jsme k závěru, že upracovaný podnikatel je sice fajn partie, ale výkonný dělník s volným časem od čtvrté odpolední – to by mohla být živější partie. Rozvinutím srovnání dělník a podnikatel jsme došly k zajímavému verdiktu: aby si žena mohla udržet standard, na který je zvyklá, potřebuje k tomu peníze, které má podnikatel, ale bohužel nemá onen čas, který má dělník. Vyšla z toho velmi podivná frustrace, že žena si na svůj standard musí vydělat, aby byla na muži ekonomicky nezávislá a pak je jedno, zda je podnikatel nebo dělník. Kdyby však žena vydělávala a výkonný dělník byl doma, zlobil by se, kde je a vlastně takový vztah by byl ještě složitější než s chlapem, který vydělává a domů chodí dobíjet baterky.

Navrhla jsem jí tedy variantu 1 045 – proletářskou lásku, v níž peníze nehrají zásadní roli. „Jsi blbá!“, suše mě odbila a pokračovala: „To si jako myslíš, že budu jenom doma a cosi kuchtit v kuchyni?“ Rozborem došla k závěru: „Najdu si někoho, kdo zdědí peníze…“ Když jsem opáčila, že na chabého movitého starce bude čekat zástup sličných dívek, které chtějí žít bez starce i práce, dostaly jsme se opět na začátek kolotoče, kde najít chlapa na celý život.

Tento problém jsme zkrátka nevyřešily, stejně jako mnohokrát předtím. Má přítelkyně patří mezi lidi, kteří touží po lásce.  Když ji má, je šťastná a spokojená. Jenomže už mám vysledováno, že její štěstí trvá rok, ve vzácných případech dva roky a pak přichází onen běžný život, partnerský stereotyp. Kdo si v něm nedokáže najít uspokojení a radost, stává se doživotním maratoncem do cíle jménem láska. V tomto cíli se totiž musejí potkat dva, kteří se již při prvním pohledu rozechvějí, jejich oči se rozzáří a vzájemně se sobě oddají. Láska je čistá, smysluplná, a nezná jiné možnosti, než být s tím, koho milujeme, ať v bídě či bohatství. Láska zkrátka naplní člověka natolik, že duše nestrádá. Kde však mám najít trvalý oheň pro svou přítelkyni, aby se mi už konečně usadila a já si mohla zapamatovat její aktuální příjmení, to teda nevím.