Ráda poslouchám příběhy mých kamarádek, které barvitě líčí, jak to u nich chodí. Nedávno mi jedna z nich vyprávěla o tom, jak se její manžel zapojuje do výchovy dětí. Jejich sedmiletý syn Jakub si v neděli před spaním vzpomněl, že nemá úkol na pondělí.

Nutno poznamenat, že děti si zásadně vzpomínají na své školní povinnosti kolem osmé hodiny večerní, tedy v době, kdy je již pán domu natolik znaven víkendovým pobytem se svou rodinou, že se těší, až konečně půjde ráno do práce, kde na něho čekají zcela dokonalé a bezchybné spolupracovnice, alespoň z pobytu v práci to tak vypadá. Jakub se sklopenou hlavou stojí uprostřed obývacího pokoje. Jeho otec, stejně jako ve všech ostatních večerech, je volně vyvalený v sedačce s nezbytnou ruční výbavou, tedy dálkovým ovladačem v ruce. Stejně jako každý jiný den znuděně vnímá trapný televizní program, který neustále komentuje: „To by mě zajímalo, koho baví se na toto dívat“, přičemž stejně jako miliony diváků čeká, že z tohoto programu vyleze konečně něco kloudného. Otec je tedy se svou činností notně nespokojen, neuspokojuje ho již ani televize, ani členové rodiny, kteří ruší při ležení, protože stále pobíhají a něco říkají…

Do tohoto klasického nedělního večera vstupuje dítě, které svým rodičům oznamuje: „Potřebuju nějakého ptáka.“ Matka zbystří, co že se to honí hlavou nebohému dítěti, a žádá upřesnění: „Co že to potřebuješ?“ Nebohý chlapec již ví, co bude následovat, proto asertivně volí slova: „Musím někde najít ptáka na obrázku a nalepit si ho do sešitu. Hledám už půl hodiny a nikde jsem nic nenašel.“ Matka do toho vhodí výchovnou vsuvku, že takhle není možné se připravovat do školy, chlapce odporoučí z pokoje s doporučením, nechť si ptáka hledá v časopisech, když je lajdák. Mezitím již přemítá, kde by ukrytá v zákulisí našla požadovaný obrázek, matně se jí vybavují ženské časopisy na křídovém papíře, kde se o ptácích hodně píše, ale opeřenci zde zcela scházejí.

Do této situace vstupuje se svou troškou do mlýna pán domu. „Ty v tom toho kluka necháš?“ ptá se tónem drsňáka. Žena vysvětluje, že není výchovné, aby hned přiskočila a chlapci pomáhala, když on si neplní své úkoly, jak má. „Já teda toho kluka v tom nenechám!“ končí otec debatu, s námahou vstává ze sedačky a odchází do dětského pokoje. Tam zpočátku vysvětluje synovi, že není možné se takto připravovat do školy, čímž opakuje slova matky, jelikož je však rozezlen, že musel přerušit svou pohodlnou polohu, začne zvyšovat hlas a končí řevem: „Na to, chlapečku, zapomeň! Připravovat se budeš do školy už v pátek, abys mohl mít víkend volný!“

Dezorientované dítě nyní sedí na koberci v pokojíčku s desítkami časopisů, ví, že má problém, ví, že rozzlobil své rodiče, a také ví, že následky za svůj incident bude sklízet i zítra. Matka přichází svého syna vysvobodit, přece jenom našla ptáka, oba se radují, otec však nechápe. „Proč jsi mu ho našla, frajírkovi? Sám si to měl najít, když je tak chytrý.“ Manželka odvádí řeč, ale tatík se probudil z letargie a apatie, což znamená, že tuto epizodu rozebere do nejmenšího detailu, aby utišil své neuspokojení, přičemž hovor končí oblíbenou větou všech mužů: „To je ta tvoje měkká výchova. Napřed kluka vystresuješ a potom to za něj uděláš sama.“ Manželka si však neodpustí jízlivý dovětek: „Hlavně že ty jsi toho kluka v tom nenechal“, a s hlavou vztyčenou opouští obývací pokoj.

Manžel se převaluje v sedačce, zuřivě brousí z jednoho televizního kanálu na druhý, vzteky už dokonce hlasitě vykřikuje, že tu bednu vyhodí z okna. Manželka zcela oproštěna od jeho poznámek prochází v průsvitné noční košilce obývacím pokojem, schválně se nakloní nad konferenční stolek, čímž záměrně poodhalí svou dvěma dětmi zbídačenou hruď. Manžel již ví, co by zřejmě mělo následovat, orosí se mu čelo při představě, že by k onomu aktu muselo dojít zrovna dnes, když je oležený ze všech stran, proto si chytře vytváří prostor, aby k ničemu nemuselo dojít. „Pozor, aby ti něco nevypadlo,“ říká své ženě v předklonu. „Blbečku,“ zní jednoduchá a rázná odpověď ženy. Manžel je opět ještě víc rozladěn tím, co spáchal. Teď už naštval dva rodinné příslušníky, chvíli bojuje se svým svědomím a pak znovu vstává a jde si udobřit alespoň svou ženu, neboť syn již znaven výchovným procesem svých dokonalých rodičů usnul. Manžel vchází do ložnice a švitoří: „Mohla bys mi ukázat sedmý div světa?“ „Ne, nemohla.“ „A kdybych se podíval sám, to by ti vadilo?“ A tak to skončí tak jako vždy.

Znavený otec totálně vyčerpán dalším vysilujícím víkendem znovu ulehá do sedačky a přeje se jediné: „Ať už jsem v práci.“ Ráno samozřejmě věnuje pár chlapských rad svému synovi, čímž i jemu dává najevo, že včerejší incident nebyl tak vážný, a celá rodina zahájí nový týden s úsměvem na tváři.