Městští strážníci hned první týden platného protikuřáckého zákona museli zasahovat proti kouřícím hostům místní restaurace na sídlišti Oskol v Kroměříži. Přivolali je místní, kteří nemohli spát, protože kuřáci hlučeli na chodníku s cigaretou v ruce dávno po 22 hodině.

Lidé v restauracích vesměs setrvávají až do zavírací hodiny a konzumují alkohol a kouří. Když jim úřední šiml zakázal kouřit uvnitř, vycházejí vykonat potřebu ven na ulici a všichni víme, že čím více se toho vypije, tím hlučněji se alkoholem povznesení lidé baví.

Majitel restaurace dodržuje zákon, neumožňuje ve svých prostorách kuřákům kouřit a tak kuřáci vycházejí na obecní chodník, kde pranýřovanou činnost vykonávají. Hluk bavící se skupinky vadí obyvatelům v okolí, přivolají městem placenou městskou policii, strážníci přijedou, pokárají hosty restaurace a pošlou je dovnitř, protože zakázat kuřákům kouřit, na to jim schází oprava v zákoně. Tak nedomyšlené a nesystematické je tažení proti kuřákům, které nemůže mít žádný výchovný ani odvykací důsledek, protože kouření na chodníku je na očích více, než bylo uvnitř zakouřených hospod, kam nikdy nechodily děti, ani nekuřáci zde neseděli z povinnosti.

Protikuřácký zákon je divný, jako každý jiný zákon, který brání v jednání a omezuje jednotlivce. Kouření škodí zdraví, ale stát díky němu dostává každý rok do státní pokladny 50 miliard korun ve spotřební dani, proto nemá odvahu udělat z cigaretového byznysu zcela zakázané ovoce. Schizofrenní stát, nejen český, vydělává na tom, co zakazuje, a proti čemu bojuje.

Můžeme se obávat pouze jediné věci, že města a obce pod diktátem oblíbeného českého masového rekreačního sportu jménem udavačství a žalování, by se mohla uchýlit k vydání vyhlášky, která by na území města či obce zakázala kouřit.

To by však již bylo pro demokraticky myslící obyvatele diktátorské rozhodnutí, které by samotná města i obce vrátilo do doby minulé, v níž Rudý bratr nejlépe věděl, jak a čím se má lid bavit, aby politické síly nebyly nijak ohroženy. Výsledek protikuřáckého zákona je více škodlivý i lidem na ulici.

S novým zákonem kuřáky na chodnících vidí v kteroukoliv denní hodinu děti, žáci, studenti, stejně tak maminky s dětmi v kočárcích, důchodci, zkrátka všichni kolemjdoucí, kteří vyfukující dým kuřáků na chodníku musejí dýchat. Děti máme ochránit od onoho vidění kuřáků, aby jim tato neřest nepřipadala hodná následování. Kouření na ulicích se však s novým zákonem stává skvělou, viditelnou a každodenní propagací tabákového průmyslu.
Protikuřácký zákon je i zásahem do podnikání. Kuřáci neumí sedět u piva a nekouřit, proto se již objevují restaurace, které v důsledku zákazu končí, uzavřený kuřácký prostor odvedl alespoň nějakou pravidelnou stálou klientelu.

Přesto restaurace bez cigaretového dýmu jsou příjemné, proč však byly zrušeny kuřácké a nekuřácké prostory, nad tím zůstává rozum stát.
Když už někdo chtěl bojovat s kuřáky, měl přeci zakázat kouření* zcela, kuřáci by zůstali doma, zvali by se vzájemně na pivo a zavřely by „jen“ další restaurace.

A to žijeme v době, kdy všeobecně ubývá hostů, protože místní sedí doma na svých zahradách a grilují a mohou si tam dělat, co se jim zachce.
Opravdu šlo o to, aby další početná skupina lidí zůstala sedět doma a nescházela se? Nestačí, že mladé generace devastují poslání hospod, protože když už se u jednoho stolu setkají, vytáhnou mobily a píší si s někým neviditelným? Kdy už regulátoři lidského konání pochopí, že není na místě zakazovat společenské aktivity, ale naopak pořádat akce, kde se lidé baví, smějí se a učí se komunikovat jeden s druhým, což hospody ve sto procentech plnily.

A i mladí, když nebudou vidět zábavné skupiny, vystačí si 24 hodin s mobilem, který může být špatným ovládáním tím nejhorším tichým společníkem, který našeptává hlouposti vedoucí k většímu ohrožení společnosti, než je kouření. Kouření je špatný zlozvyk, ale mnohem škodlivější jsou zábavy a záliby, které nejsou vidět, a vlastně nevíme, co přinesou budoucnosti.