Jsem malá čarodějnice. Umím amatérsky vykládat taroky, číst z ruky, dokonce mám takové to vidění, kdy potkám cizího člověka a nejsem schopná mu podat ruku, něco mne odpuzuje, prostě jeho zlá aura mne nepustí blíž. Když zjistím, že jde o zloducha, má víra v nadpřirozené schopnosti sílí.

Také na většině večírcích jsou mi pokládány ruce na stůl a já čtu. Podle čar a znamení, jak mne to naučila amatérská příručka s názvem čtení z ruky. Jeden mi ruku nechtěl ukázat, s přibývajícím alkoholem jeho odvaha sílila, a když jsem mu sdělila jen náčrt jeho vlastností, které z ruky vyčte každý amatér, škubl rukou a řekl: „Jdi někam,“ samozřejmě jsem mu řekla, že jsem asi viděla čáru peněz, tak mi ruku znovu ukázal a já četla k velké radosti všech kolem sedících.

Nejlepší čtení je, když se ve skupině věnujeme hřbetu ruky, z něhož napočítáme počet osudových mužů či žen. Jsou-li přítomné manželské páry, může takový výklad, dopadnou i nevhodně. „Tři jo? Vím jen o jedné. Chceš mi říct, že bude třetí? Nebo …Ona už je nějaká ta třetí?“ Jiná zase zvolá: „Tak ty mě fakt nemiluješ! I tvoje ruka to říká,“ zuří při počtu dvou velkých zářezů a pro ni dvou znamých lásek před manželstvím. Už jsem s tímto výkladem před přítomnými manželskými páry lehce opatrná.

Za zmínku stojí i chlapci, věčně zkoumající, zda skutečně všechny ženy nosí kalhotky, kterým když sdělím, že tam mají jen dvě ženské, tak vytřeští oči a zařvou: „Jsi normální! Já bych měl mít ruku vrásčitou, jako stoletý stařec“, kamarádi samozřejmě dodávají, že s jeho apetitem by fakt musel mít rýhy i na zadní části těla. To však neplatí, protože ruka zaznamenává jen osudové lásky, nikoliv akce v duchu: zlato, pojď na to. Na to by skutečně některým jedincům nestačilo celé tělo, nebo by možná bylo poseto čarami, jako jednoho našeho prezidentského kandidáta.

Chlapi všeobecně odmítají babské kecy o tom, co je čeká a nemine. Některé ženy si dokonce pohovor u čarodějnic nahrávají (profesionálních, mě si nikdo nenahrává) a pak to svému milému doma pustí. Ten se chechtá u každého pojednání, protože čarodějnice říká: „Vidím tady velkou lásku,“ a šťastná žena zrudne a přitakává, „Váš partner je na vás velmi hodný, má vás rád,“ načež ona se skoro rozplyne a líbezným hláskem sdělí: „Ano, já vím“. Takže dámy, takto ne. Kartářkám nesmíte napovídat, protože potom jim ty peníze dáváte za nic.

Já u kartářek sedím jako suk. Neodpovídám na otázky, nechávám věštkyně škvařit. Je fakt, že asi po šestém sdělení bez mé nápovědy mi začne hlodat červík v hlavě a pak začnu pokládat otázky, abych odešla s odpověďmi, které chci slyšet. Někdy se dočkám i těch, které zrovna nepotřebuji slyšet, to řeším tím, že si položím nějakou doplňkovou otázku, na níž může být jen kladná odpověď, pak mi vyjde plichta.

Pánové také většinou na umění kartářek poznamenávají: Kdyby uměly kartářky číst budoucnost, tak by bývaly byly milionářkami, protože by dokázaly odhadnout výsledky sportu a na sázkách by vydělaly majlant. No, něco na tom bude, ale takové pragmatické věci mohou zajímat jen chlapy. Nás křehké bytosti zajímá, zda máme někde nějakého obdivovatele, nedej bože vysvoboditele, pak se ptáme i na děti, ne, kde budou pracovat, či kolik budou vydělávat, ale zda lásku poznají, a když kartářka sdělí, že odjedou daleko za kopce, tak se radujeme, protože přeci už se vidíme, jak v Kalifornii zaléváme kytky v domě u moře, který naší dceři pořídil bohatý budoucí manžel. Že by zde mohly naše děti umývat nádobí za pár šupů, si vůbec, ale vůbec, nepřipouštíme.

Přesto je fajn, když nám někdo dá naději. Vše je ukryté v našich hlavách a kartářky to ví. Dávají nám naději a ty které ne, tak k nim už nikdy nejdeme, a jak říkal tatíček Klaus, trh si s nimi poradí. Dnes totiž kartáře dělá kde kdo. Třeba i já. Ale živnost si na to vyřizovat nebudu,věštím většinou kolem půlnoci, což je čas všech čarodějnic a dostávám jen úplatky v podobě ohnivé vody, která má zaručit, že čáru peněz uvidím, a když už tam není, tak alespoň maličkatou a rodící se snad spatřím.