V létě lidé opouštějí svá pracoviště, aby na pár dnů vypnuli z každodenní všednosti. Když i manželům Novákovým odrostly děti, vydali se na svou první dovolenou bez nich. Pepa Novák v dětství jezdil do Vysokých Tater, tak využil příležitosti k návštěvě míst již dávno nenavštívených. Maruška Nováková je žena netrénovaná, tedy z fyzického pohledu pravý opak svého muže.
Pepa Novák doma u počítače vypráví Marušce, jak se spolu vydají „na procházku“ do Vysokých Tater. První den dojeli do Starého Smokovce, ubytovali se v penzionu a následovala mírná vycházka na Hrebienok. Je to do kopce a zde Pepa poprvé zjistil, že když Maruška stoupá vzhůru, funí jako medvěd. Občas se tedy ohlédl, zda je to možné, a když mu vysvětlila, že nemůže dýchat, ihned jí uštědřil dobré rady ze zdravovědy, jak na správný dech. I když Pepa prakticky procvičoval s Maruškou dýchací sestavu, výsledek valný nebyl, stále nemohla popadnout dech. Po oné krátké procházce ulehla do cizí postele a těšila se na další den uprostřed krásné přírody.
Její manžel si zakoupil mapu Vysokých Tater, kterou stále v průběhu dovolené rozprostíral, aby Marušce demonstroval, kde že se vydají. Na papíře všechny modré, červené a žluté čáry vypadají normálně, nic neříkajícně. Až praxe však prokázala, že ve Vysokých Tatrách tyto čáry znamenají jen buď velký výstup nebo velký sestup do údolí. Když Maruška a Pepa stáli druhý den u rozcestníku, Pepa byl fascinován časem, uvedeným u jednotlivých cílů. Spustil tedy stopky a nastavil tempo, aby jeho sportovní duch neutrpěl porážku hned první den.
Po pár kilometrech, kdy Novákovy předbíhali i důchodci, mladí puberťáci apod., už to Pepa nevydržel. Napřed se snažil domluvit ženě očním kontaktem, v němž bylo jasně čitelné sdělení: „No to nemyslíš vážně!!!“ Pochod sportovce se šnekem v zádech byl pro něj zkrátka potupný. Když však zjistil, že žena má na čele téměř smrtelný pot, zvolnil, i když si při patnácté vynucené přestávce při prvním výstupu neodpustil výchovnou poznámku: „Jsi typická představitelka civilizací zhýčkaného člověka.“
Jedna túra trvala dokonce 11 hodin. Když se Maruška s naprostým vypětím sil doplazila na vrchol, dožadovala se občerstvení. Když však zjistila, že horalové vaří jen zelné polévky, její chuťové buňky se musely spokojit s jídlem z ruksaku, okořeněným krásnou panenskou přírodou.
Třetí den ráno Maruška uvěřila vábení svého muže, že pojede „jen“ lanovkou na Lomnický štít a pak už půjdou jen po vrstevnici. M a r u š k a si představila velký vrchol a domnívala se, že pak už je možné jít jen z kopce. Opak byl pravdou. Šlo se pořád nahoru, dolů. Vrátila se s novým pocitem, že její nohy zůstaly v lese, necítila je.
Když večer vyčerpaně ulehla do postele, stále viděla i ve snu manželovy naběhlé žíly na nohou, což byl její nejčastější celodenní pohled celého pobytu. Navíc vůbec nechápala, jak je možné, že on se na těch šutrech jaksi vznáší, když ona má problém donutit své nohy k jakékoliv poslušnosti. Při výstupu na Téryho chatu na tom byla Maruška tak bídně, že uprostřed hodinového stoupání ztropila hysterickou scénu, že fakt nemůže dýchat.
Dobrovolný osobní lékař a Pepa v jedné osobě přistoupil ke své pacientce, podal jí vodu, avšak jeho oči vůbec nebyly plné pochopení. Ono když v té krásné čisté krajině někdo zařve: „Nemůžu dýchat“, slyší to všichni. A bohužel Pepa se musel k nesportovní trosce uprostřed krásné přírody veřejně přiznat, což bylo obzvláště potupné. Marušce bylo úplně jedno, ke komu nebo kam patří, chtěla klid, který se při výstupu nedostavoval. Po této scénce však Pepa pochopil, že musí zvolnit, a také zvolnil. Avšak výsledek byl asi takový, že v průběhu pochodu pronášel jedovaté hlášky s předstíraným zájmem: „Vyhovující tempíčko?“
Když už se doplazili na nějaký ten vrchol, Pepa chytil Maruš kolem ramen a povídá: „Dívej, to je nádhera.“ Maruška toho moc neviděla, protože měla mžitky před očima, ale doma z fotek obdivovala, jak krásné Vysoké Tatry jsou. Přesto dodnes nechápe, proč jsou tak vysoké a za tu dobu tam neudělali lanovky, díky nimž by nebylo nutné nechat plíce na cestičkách plných kamení. Nejlépe šly Marušce sestupy z vrcholů, protože z kopce to jde samo a i Pepa byl s jejími výkony spokojený, čas měli fakt perfektní.
Poslední den, kdy už neměl následovat žádný výstup, ale rozloučení s Tatrami, Maruška opět dosti hlasitě při permanentním stoupání zvolala: „Já už to tady nenávidím, sliboval jsi, že půjdeme po magistrále podél Tater a ne do Tater.“ S pobavením poznamenal: „Magistrála neznamená dálnici. Jsi v Tatrách a to je pořád do kopce.“ Zřejmě radostí, že jde již o poslední výstup, urazili trasu, která měla trvat čtyři hodiny, ve skvělém čase tři a půl hodiny, a to i se zelnou polévkou, tedy s přestávkou.