Opět usedám se sklenkou vína k počítači a píši vtipný novinářský útvar, který má jediný cíl: pobavit a polechtat bránice čtenářů. Vždyť mezilidským vztahům se věnuje lidstvo od nepaměti a vztahy už dávno kdosi kdesi a jaksi zdokumentoval. Jelikož mladému a žhavému období manželství jsme se věnovali na začátku mé novinářské kariéry, což už je tak dávno, že je mi to někdy i líto, budeme se věnovat letitému partnerství, o němž je možné také psát donekonečna. Je to také dost velká sranda, pokud si zachováme nadhled.
Máme tedy za sebou dobu budování, už někde bydlíme, máme dospělé děti, máme již profesi, která nás živí, dřeme jako mezci a říkáme si, že to tak musí být, protože to děláme pro ta naše děťátka, kterým stále utíráme soplík, a přitom i ona nás už potřebují pouze jako servisní středisko, bankomat či úkryt před nebezpečím venku na ulici. Rozdíl mezi letitým a začínajícím partnerstvím je pouze v jediné věci. Kdo po více než deseti letech řeší svého partnera/partnerku, je nekonečný snílek, který se jednou usouží z toho, že nic není tak, jak by chtěl/a. Maximálně čtyřicetiletý člověk už musí vědět, co má rád, co mu prospívá a co mu škodí. A když už to ví, tak nedělá nic, co by mu škodilo.
Velmi poučné je sledování televizních seriálů, v nichž se stále dokola řeší: partnerské vztahy, nevěra, výchova dětí, pracovní vztahy… Většinou do televizních rodin vstupuje nový člověk, který vyřkne onu tisíc let starou pravdu: „Vy se tady v tomto bytě nerespektujete, nejste k sobě slušní, vědomě si ubližujete a nikdo z vás není šťastný. Proč? Lidičky, buďte šťastní a dělejte pro to něco!“
A i když to miliony diváků vidí, slyší a u telky s tím souhlasí, vstoupí-li partner do obýváku, žena opět zvolá: „Proč jsou na zemi zase ty tvoje ponožky!?“ A to i v případě, že jsme v seriálu viděli, kam to žena s podobnými každodenními výtkami dopracovala. Diváci dělají stejné chyby jako nespokojení seriáloví břídilové. Dokazuje to jediné, všichni se babráme ve stejných problémech, a nikdo z nás nechce uznat, že nikdo nežije v pohádce a že snížit nároky na partnerský život znamená nehádat se. Ti, kteří jsou šťastní, si pouze umějí vytvořit svůj svět, ve kterém najdou klid.
Nejčastější partnerské hádky se rodí z výčitek. Ženy rády vyčítají, že muži pro ně nic nedělají. A tak dlouho otravují třeba s jízdou na kole, až muži dojde trpělivost a jednoho dne řekne: „Pojedeme“. Žena jásá, a když muži barvitě popíše dvacetikilometrovou trasu, muž rozevře oči doširoka a sdělí: „S tvou kondičkou?“ Muže v ten moment začne hra na jízdu na kole bavit. Muž si obleče slušivý cyklistický obleček a jde ze sklepa vytáhnout dlouho nevytažené ženino zaprášené kolo. Dresík si olejem lehce zamázne, i tak se stále těší, jak svého netrénovaného šneka bude hecovat k výkonu, na nějž nemá, protože nejezdí na kole.
Jindy muž zjistí, že oprava kola není v jeho silách, a tak se zase nikam nejede, výsledek je však pro něj příznivý, žena nenadává, je šťastná, že muž projevil snahu uskutečnit společnou aktivitku. Muž díky dvacetiminutové cyklistické angažovanosti většinou získá měsíce svobody, protože on fakt chtěl, ale kola byla nepojízdná.
Většina rozumných mužů neplní ženě každé její přání, splní jí jen to, které je nesplnitelné, čímž dokazuje, že by rád plnil, ale nemůže, protože v našem případě kola jsou nepojízdná. Tím, že prokázal dobrou vůli, žena alespoň na čas dá pokoj.
Ženy si také pochvalují chvíle, kdy ona povídá a muž ji zaujatě poslouchá. Že by ho to zajímalo, to ne, ale tváří se tak. Rozumný muž nechá ženu vymluvit, protože už po letech soužití ví, že ona dokud to všechno neřekne, bude do něj rýt. Jen blbec by si zakládal minové pole ve vlastním obýváku. Tragédie nastane, když muž během hovoru zívne nebo poznamená něco z úplně jiného soudku, čímž se prozradí, že ženu vůbec neposlouchá!
Muži a ženy žijí v jiném světě. Ženy řeší během dne všední problémy a jsou-li starostlivými matkami, umějí barvitě vykládat příběhy o dětech, či rodinných příslušnících. Také zaujatě dokážou popisovat události kuchyňské, zahradní i zvířecí. Muž během dne vyřešil podle něj několik světových problémů, pracoval na tom, aby se všem dařilo lépe, a přijde domů a poslouchá pro něj titěrné problémy, které by on „prý“ hravě vyřešil. Nevyřešil. Muži by nikdy nedělali to, co ženy dělají pro to, aby i muži měli domov.
Kdysi jsem slyšela, co jsem neměla, to se mi stává často, a vyslechla jsem rozhovor dvou kamarádů: „Víš, dřív bych ji zabil za ty její kecy, dneska to přestanu poslouchat a víš, v čem je rozdíl? Ráno vstanu a vajíčka jsou na stole.“ Rozumný muž respektuje ženin svět i její problémy a chválí ji. Stále ji chválí, jak úžasná je, a stále dokola jí říká: „Jsi jediná na světě.“ Ona ho miluje, věří v něj, uctívá ho a také mu říká: „Jsi nejlepší chlap ze všech.“ Tím, že oba dokážou respektovat svět toho druhého, poznají, jak chutná štěstí. A světe, div se, i to je možné vysledovat v seriálech.