Denně dostaneme tolik informací, že se v nich zákonitě musíme ztratit. Kdo chce aplikovat do svého života návod na život kohokoliv, většinou zjistí, že to nefunguje.

Nedávno se Naomi Campbel, krásná, dnes již padesátiletá modelka, vyjádřila, že za jejím hezkým vzezřením je i její životospráva. Pozře pouze jedno jídlo denně, a to oběd, vyhýbá se lepku a mléku. Přečte-li tuto informaci žena, toužící být navždy krásná, nenapadne ji nic jiného, než to, že to vyzkouší. Její den poté vypadá následovně.

Když už se odhodlá, že nyní začne žít podle Naomi, vstává, chce snídat, ale zakáže si to. V deset ráno už švidrá hladem, ale pořád ještě není čas oběda. Jelikož se neskutečně těší na jediné jídlo za den, vymýšlí si desítky pokrmů, kterými by mohla uspokojit své stále hlasitěji ozývající se chuťové buňky. Když konečně usedá ke stolu, na talíři má vepřový řízek z krkovice pokrývající většinu talíře, brambory s máslem a nechybí ani smetanový dezert. Česká Naomi má takový hlad, že když jí, nic nevnímá. Jí rychle a po pěti minutách má vše snězeno.

Cítí se světově. Vydržela to. Přichází však dlouhé hodiny, než bude den u konce. Ve čtyři odpoledne omdlévá hladem, o hodinu později již ztrácí veškerou sílu, protože tělo, které snídalo, svačilo, obědvalo a večer také jedlo, je podle návodu z internetu pouze na jednodenním přísunu pohonných hmot. Nemá z čeho brát, a tak se jen tak poflakuje a toužebně očekává večer, aby se hlad dal alespoň zaspat. V devět večer už leží v posteli, ráno nezvykle brzy vstává, protože přímá úměra hlásí: brzo spíš, brzo vstáváš.

Celý kolotoč o nedostatku jídla se opakuje, jen den je ještě o něco delší než včera. Bez jídla to česká žena vydrží maximálně tři dny, kdy celou novou životosprávu pošle k šípku, Naomi se z ní nestala.

Nyní se vžijme do těla, které je zvyklé od narození na přísun potravy v nějakém režimu. Když ho začneme drasticky šidit, je v šoku. Pokud něco miluje naše stereotypy, je to naše tělo. Když si ho desítky let učíme na snídaně, zrušit je znamená zklamat své tělo a musíme si přiznat, že celý náš organismus má neuvěřitelnou paměť, vše, co tělu uděláme, nám v nějaké podobě vrátí. Je dokázáno, že tukové buňky se stále rozmnožují. Mohou zmenšit svůj objem, ale jejich počet nejde snížit, i když chceme věřit všem reklamám, že to možné je. Můžeme tedy pracovat na tom, abychom snížili množství potravy a zastavili tím rozmnožování, tedy zvyšování počtu tukových buněk. A teď důležitá informace. Průměrný člověk má v těle 45 bilionů tukových buněk! Živit rozumně tuto armádu, aby netloustla, je těžké. Nechat ji však zvlčet znamená ztratit kontrolu nad svou váhou.

Tukové buňky jsou navíc velmi chytré. Celé naše lidské tělo je unikátní stroj, který si zvykne na vše a přizpůsobí se všemu, v čem ho nutíme žít. Takže pokud naše tukové buňky jsou zvyklé na pravidelný přísun jídla a šokově tělo připravíme o potravu, tyto jsou smutné, narušili jsme jejich zavedený rituál. Když tedy konečně po internetovém vzoru dostanou najíst jedině v poledne, zvolají: „Jídlo! Konečně jídlo! Musíme si ho schovat na delší čas.“ Takže i když nejíme, tukové buňky se naučí v novém prostředí zase rozmnožovat. Princip každého živého organismu.

Naomi může takto jíst, protože jako modelka hladověla téměř nepřetržitě, pravidla showbyznysu jsou jasná: „Ztloustneš, končíš“. Proto se tato žena může cítit přesycená, pozře- li i jablko. My české ženy, krev a mléko, musíme dodržovat rytmus, který nám odmala matky vtloukaly do hlavy, a pokud se dostaneme do věku pokročilého, musíme si hezky po česku přiznat: „Nebuď rozežraná, nauč se střídmosti a hlavně se hýbej.“ Když totiž stárnoucí tělo trápíme dietami, které nás zbavují energie, nevykonáváme žádný pohyb a tím náš stroj jménem lidské tělo vadne, chřadne, uvadá. Každý člověk je unikátní stroj, který si žije svým životem. Kdyby existoval návod na zdraví, bylo by jednoduché žít. Nic není jednoduché, jen na internetu to tak vypadá.