Dnes se budeme věnovat tématu, proč jsou si lidé tak vzdálení, když díky technice mají k sobě tak blízko. Neznám žádného člověka, který nemá mobil. Pamatujete si, jak se všichni posmívali prvním podnikatelům, kteří s sebou nosili kufr a v něm měli první mobilní telefon, tedy přístroj, který mluvil s lidmi bez drátu? Dnes ho má každý, i babičky, které sice nevyužívají mobilní aplikace, ale mobil mají.

Chtějí-li se dnes lidé seznámit, vesměs jdou na seznamku na internetu. Bohužel je to nutné, protože lidé jsou tak rozptýlení po nespočetných aktivitách, že už nestačí jít ve středu, pátek či sobotu na diskotéku, kde jsou všichni nezadaní. Dnes jsou nezadaní na tisíci místech a věnují se tisícům zábavám. Když se chcete seznámit, musíte si udělat profil. Do něj napíšete něco o sobě a musíte zaujmout. Fotka hodně pomůže, no zkrátka nadřete se, než těch pět řádků dáte dohromady. Když už visíte na internetu, začnou chodit návrhy a vy je buď přijímáte, nebo je odmítáte. Pak přichází to, co známe i my starší a pokročilí.

Bohužel v naší době (v nemobilové) jsme byli ze všeho překvapení, proto jsme nekvaltovali. Dnes všichni přesně vědí, jak vypadá dobré a špatné rande. Žádné překvapení, hra. Hezky naučená hra. Tak si to na YouTube hezky najděte a trénujte. Lidé milují pohádky, zabalené v krásném hávu.

Když už spolu lidé chodí, tak spolu vlastně nechodí, protože se navštěvují. Dnešní mladí mohou chodit s někým první den a hned mají připravený pokoj, kde se mohou seznamovat. Kolik fantazie, kombinací a variací musely předchozí generace vyvinout, aby se samota dostavila. I o to jsou dnešní mladí ošizení, vše mají hned a bez námahy, a bohužel vše považují za samozřejmost. A jak všichni víme, nic není samozřejmé a nic není věčné.

Pokud už se nám mladí zamilovaní lidé očichali, jejich společné večery se vesměs odehrávají v bývalém dětském pokojíčku, který se přerodil do  místnosti, přístupné jen od 18 let. Součástí každého takového pokoje je televize, chipsy, coca-cola, filmy, hry… Bohužel tyto večery jsou si podobné jako vejce vejci, protože i když jsou dva spolu, vlastně spolu nejsou, protože nic společně neprožívají. Dívat se ve dvou na film se odehrává beze slov. Aby lidé byli spolu, musejí mít společné zážitky, musejí sdílet své prožitky a přiznejme si, že mimořádný zážitek ani prožitek si v 10 čtverečních metrech neprožijete, ani když si dáte na oči 3D či 5D brýle.

A o čem se také chcete bavit, když už jste si všechno řekli a nové podněty se nedostavují? Partneři, kteří spolu chodí po horách, mají desítky společných příběhů s mlhou, kompasem, puchýři na nohou apod. Stejně tak sportovní dvojice. Vše, co se dělá společně, je společná aktivita, z níž se rodí společné zážitky, z nichž se staví společný život. Kdo nemá nic společného, tomu časem zevšední i tak nádherná slova jako: „Miluji tě“, „Je krásné být s tebou“, „Nedovedu si život bez tebe představit“…

Když sleduji mladé bezdětné páry, tak si říkám, o čem se asi tak baví, když spolu nic nedělají? Vždyť není výjimkou, že mladí spolu pět let žijí v jednom bytě, takže jsou vlastně zadaní a nabytí spolu tak, že je zcela pochopitelné, že je partner či partnerka přestane bavit, stejně jako  všechny páry, které se se svým protějškem nudí.

Vztah mezi mužem a ženou má pořád stejnou podobu. Vztahy se holt nezměnily, jen možná lidé přestali budovat společné životy, protože nemusejí nic dělat, proto nezapojují fantazii, nechtějí poznávat a učit se nové věci… A také možná chtějí konkrétní věci, které jsou pro ně nedostupné, a proto raději nedělají nic. A z toho nic se vždy zrodí další nic. Není načase tento začarovaný kruh opustit?