Na silnicích trávíme spoustu času. Každé auto má pod kapotou různý počet koní. Malá auta mají výkon motoru shodný s tažnou silou stovky koní, silnější motory jich prý mají tři sta a více. K čemu je dobré mít tak velký počet  koní pod kapotou nechápu, protože povolená rychlost je 130 kilometrů v hodině, přičemž silná auta mohou jet i 250. Je jasné, že když někdo má tři sta koní, chce jim dát výběh. Kdyby jen chtěl, on přímo musí, protože když to neudělá, jeho koníci strádají. Proto po rychlé jízdě rychlého auta touží jak motor auta – koně, tak i jejich pán. To chápu. Ale kde tak rychle chcete jet a nezaplatit za to pokutu?

Mých hnědých koní pod mou malou hnědou kapotou je asi těch sto. Svého hnědáka mám moc ráda, slouží k přemisťování, pouští mi muziku, která mne dojímá i rozpaluje, mám v něm nepořádek, v mém autě se totiž může jíst i pít, nastupovat v zablácených botách… No, je to miláček, naprostá svoboda.

Když už se osmělím k předjíždění, prosím své hnědáky, aby sebou mrskli, nebo se budu muset potupně zařadit za auto, o němž jsem se domnívala, že jede nižší rychlostí. Přiznám, že ne všechny mé dopravní ataky končí vítězně. Když se osmělím předjíždět na dálnici, vždy to dám, dálnice má obrovskou výhodu, v protisměru tam auta nejezdí. Má předjížděcí dráha tomu odpovídá. Mám dlouhý nájezd, smyčky a jiné řidičské dovednostní opičky nedělám.

Někdy mne však v pohodovém předjíždění dost překvapí auto s 200 a více koňmi pod kapotou, které poznáte ve zpětném zrcátku podle neskutečné rychlosti přibližujících se dvou světlometů v barvě bělejší než denní světlo. Stádo upocených koní se blíží k mým hnědákům rychlostí blesku a já nemám šanci zrychlit, protože už tak mám hnědáky přinucené k maximálnímu výkonu, plyn už fakt více sešlápnout nejde. Tančící auto ve zpětném zrcátku nechce pochopit, že fakt nemůžu zrychlit, proto netrpělivě bliká svými neonovými světly, a když už ukončím pro něj nekonečné předjíždění, řidič smýkne hlavou po zdroji svého zbrzdění, a i já vidím tvář zuřivého řidiče, kterého i když neslyším, přesně vím, co říká: „Dyk jsem to říkal! Ženská!!!“ A já se na něj líbezně usměju a zvolám: „Jeď, nerváku.“

Kdybyste, kluci, věděli, co vše my ženy vyčteme z vašeho stylu řízení. Chytré ženy by měly před svazkem manželským vždy usednout se svým milým za volant a nechat ho řídit pod stresem, protože v krizových situacích všichni ukážou pravou barvu. Proč se vlastně vyrábějí auta s rychlostí obrovskou, když taková auta s tolika koňmi se nemají kde legálně proběhnout? Vždyť je to týrání zvířat, ustájit koně v omezeném výběhu.

Proto se nedivím, že majitelé kapot s počtem koní větším než malým jsou nerváci, protože když už vědí, že zrovna v tomto úseku mohou svištět, překvapí je auto připomínající obrovskou nákupní tašku, která zbrzdí jejich jedno z mála svobodných vystoupení. Chápu, je to na facku, ale za to mohou výrobci aut, určitě ne řidiči s menším koňským spřežením. Jestli to nebude tím, že je to stejné, jako si pořídit krásnou dívku, která skvěle reprezentuje, ale užitek z ní velký není. Navíc kdyby si muž s fárem koupil nákupní tašky na čtyřech kolech, mohl by jich mít za cenu fára tolik, že by si je barevně mohl denně volit třeba k barvě oblečení.

V každém případě mít doma zaparkované fáro, které vám každý den vyčítavě připomíná: „Kdy se půjdeme projet? Kdy mi zase dovolíš ukázat ti, co umím?“, a pak když už se silné statné koně vydají na dálnici D1, kde sviští  nepovolenou rychlostí, krajina se míhá za oknem, že ani ptáčka nemáte šanci zahlédnout, celou tuto demonstraci síly zastaví potácející se muly, před kterými ti silní koni musejí přibrzdit, musejí jim dýchat na jejich pomalá záda, dokud neuvolní cestu… Tomu říkám stres. Nebo také hodně blbá investice do něčeho, co vám nemůže sloužit k účelu, pro který ona věc byla vyrobena.