Na dovolené se zájmem sleduji arabské páry či rodiny s dětmi. Je běžné, že arabský muž si s sebou na pláž dovede několik žen a mnoho dětí věkově od sebe vzdálených pár let. Čeští muži blednou závistí, ne že by mnozí ze závistivců neměli více žen, ale nemohou s nimi chodit po chodníku, natož jezdit na rodinnou dovolenou.

Všechny ženy nejednoho průměrného českého muže nasupeně sedí na různých adresách, a mobilně nervují chlapa, kde je, že není s ní. Arabské ženy jednoho Araba žijí společně, a i když krev v nich nekoluje stejná, stanou se jakýmisi nucenými sestrami, protože ženy z těchto končin dělají to, co si muži přejí.

A když se Arabovi ve svazku manželském zapálí lýtka a uchvátí ho jiná děva, přivede ji domů. A s ní má další děti. A tak se rodina rozrůstá, v jednom domě bydlí několik žen, několik dětí a stejný je pouze jeden a ten samý tatínek. Tak to pokračuje, dokud na to arabská peněženka stačí.

My Evropanky se pohoršujeme nad těmito mravy, i když evropští pánové mnohdy také udržují několik paralelně fungujících vztahů s jinými ženami, avšak neříkají tomu několikačetné manželství, ale zpestření nudného manželského stereotypu.

Arabové jsou stejně jako Češi paf z každého hezkého zadku či pevného poprsí, avšak získá-li český muž nějakou českou krasavici, nemá vůbec žádný zájem ji dovést domů a nedej bože ji ukázat své zákonité manželce. Naopak děsí se, že by se tato dvě česká stvoření někdy potkala.

Když si však uvědomíme, že rozvodem u nás už končí každé druhé manželství, tedy pořád někdo někoho opouští, co by mnohé opuštěné ženy daly za to, kdyby s odchodem svého milého získaly alespoň novou přítelkyni a pro děti nové kamarády, a tatínek by stále zůstal u všech dětí, které přivedl na svět. Více maminek znamená i více možností pro hlídání dětí, domácí práce, navíc děti žijí v komunitě, o které se dnešním jedináčkům vyrůstajících jen s matkou může tak akorát zdát.

Možná by mohli Evropané začít uvažovat o zákonu, mohlo by se to jmenovat konec konkurence nebo rodinného monopolu či jak), který by přikázal mužům, že začnou-li uvažovat o jiné ženě, museli by s ní demokraticky (nejsme přeci nějací tataři) přijít ke stávajícímu krbu rodinnému a představit své rodině novou vyvolenou. Jelikož nejsme žádní diktátoři, nechali bychom demokraticky hlasovat, zda se rodinným příslušníkům nová přivandrovalá krasavice pozdává. Kdyby neprošla hlasováním, rozhodnutí by znělo: „Táto, doveď mi lepší kámošku.“

Nutno poznamenat, že Arab si může vzít jen tolik žen, o kolik se jich dokáže postarat. V tom jsou Evropané pokrytci, kteří si ženy domů netahají, protože jejich provoz je velmi drahý, a kdyby se měli starat celoživotně o všechny ženy, s nimiž zapomínají na rodinu, musela by být většina mužů buď bohatým šlechticem nebo majitelem rafinérií. A česká ropná naleziště fakt nejsou nic moc.

Nicméně je nad slunce jasné, že emancipované české ženy by nikdy nesnesly ponížení, které musejí všechny arabské ženy snášet, když starší ženu vystřídá mladá usměvavá tvář. Čas nikdo nemůže zastavit, nezastaví ho ani muži, ale v arabském světě jsou Arabové pány všeho, tedy času i žen. Arabské ženy jsou navíc zcela jiné a hlavně od mala vychovávané v tom, že muž je jejich vládcem, proto vypadají na dovolených spokojeně. Jsou smířené se svým osudem, nemají žádné ambice a nebojí se budoucnosti, jejich muž se o ně musí postarat. Jsou naprogramované mít děti a poslouchat muže, který je živí.

České ženy jsou naproti tomu vychovávané českými emancipovanými matkami, které jim od mala tlučou do hlavy: „Hlavně nebuď tak blbá jako já, žádný chlap si nezaslouží tvou oddanost, protože tě stejně podvede.“ A tak české dívky dusí své chlapce tak, že Arab by z toho infarkt dostal.

Žít arabsky vyžaduje arabské kořeny. Proto nejlepší bude, když si budeme všichni žít své partnerské životy po svém, a sem tam koukneme na jiné mravy, abychom si vážili toho, co máme.