Každý se občas dostane do situace, v níž člověka nic nebaví. Říká se tomu lehká deprésička, lidově řečeno den blbec. Černý den vesměs přivodí okolnosti, které jaksi v ten moment nejdou řešit, schází nadhled, myšlenka, cíl. Tyto stavy se nikomu nevyhýbají, dostat se z nich je možné pouze v případě, že si umíme sami sobě pomoct, tedy udělat si alespoň nějakou radost. Vzpomenout si však v depresivním stavu mysli, co člověku dělá radost, není jednoduché, proto i na depresi je nutné se připravit v době, kdy deprese se zdá být na míle vzdálená.

Partnerské vztahy mají dnes zcela jinou podobu než před padesáti lety. Padesátileté ženy se brání být babičkami a mnohdy vypadají lépe než jejich dcery, protože oproti mládí již ví, že musejí se sebou něco dělat, aby se vzdálily vizáži babičky, i když babičkami už dávno jsou. I padesátiletí muži vypadají chlapecky, ale oproti chlapcům jsou zajištění, což je signál pro třicetileté dívky, které se touží usadit, je ulovit, aby zabezpečily sebe i své potomky.

Někteří rodiče mají potřebu naučit své děti sportům, které sami mají rádi. Naučit dítě kopat do balónu je možné na kterékoliv zahradě či městském hřišti. Hodlají-li však rodiče naučit své potomky lyžovat, není to nic snadného. Napřed je totiž nutné zajistit potřebnou výbavu, pak vyhledat vhodný svah a pak si připravit hodně trpělivosti, protože děti se s velkým heblem na nohou necítí zrovna komfortně.

Ráda poslouchám příběhy mých kamarádek, které barvitě líčí, jak to u nich chodí. Nedávno mi jedna z nich vyprávěla o tom, jak se její manžel zapojuje do výchovy dětí. Jejich sedmiletý syn Jakub si v neděli před spaním vzpomněl, že nemá úkol na pondělí.

Pánové si často postesknou, že si se ženskými zkrátka nerozumějí. Prý je jejich myšlení natolik odlišné, že normální chlap není schopen strávit ženskou logiku, natož vydedukovat, proč žena vyplozuje ze sebe to, co muže by nenapadlo ani ve snu. Pokusme se pár všedních situací pojmenovat.

Co člověk, to jiný názor, to jiná životní filozofie. Vzhledem k tomu, že mám hodně kamarádek s různými životními osudy, mám možnost srovnávat a porovnávat. Jedna má spolužačka ze školních let je již tolikrát vdaná, že si nepamatuji její aktuální příjmení, proto jí říkám dívčí přezdívkou rodného příjmení. Také když mluvíme o jejích nových objevech, přezdíváme je nejrůznějšími přívlastky, tedy mnohdy skutečně nevím, jak se vlastně hoši jmenují. Nedávno mi oznámila svůj nový vztah.

Minule jsem fejeton věnovala ženám, jimž muži málokdy rozumějí, pro ženy jsou však muži stejně nepochopitelná stvoření. Snad zásadní rozdíl mezi mužem a ženou je ve vizáži. Na chlapech vlastně není vůbec nic hezkého ani milého, nemalují se ani se nijak nevylepšují, aby měli větší oči, menší břicha a vlasatější hlavy, a přesto vypadají pořád chlapsky. Žena když se nenamaluje a nevylepší, vypadá jako něco mezi chlapem a ženou. To se chlapům nikdy stát nemůže, oni se k vizáži ženy nikdy nemohou přiblížit, snad jen travestité, ale ti dělají to, co my ženy, malují se, oblékají a fintí.

Zubaře nemá nikdo rád. Ani já. Bojím se jich, i když dnes mám hezkou paní doktorku, která má takové technické vymoženosti, o nichž se v mi v mém mládí jen mohlo zdát.

Nemám ráda média, i když v nich již 20 let pracuji. Mám ráda jen Týdeník Kroměřížska, časopis Týden a zprávy České tiskové kanceláře. Proč to píšu, pochopíte v dalších řádcích.

Díky svému věku mohu srovnávat generace. Nemůžu se zbavit dojmu, že dnešní kluci jsou skutečně mamánci. Prý jim schází vojna a boj. Asi na tom něco bude, protože když se dívám na vztahy dnešních mladých párů, nemohu se zbavit dojmu, že ženy v nich hrají prim. Mladí se zbláznili do techniky, randí s prsty na klávesnici, když se s opačným pohlavím potkají, neumí spolu mluvit, vlastně je virtuální svět baví víc než ten reálný. Začněme u těch chlapců, které jsem doposud měla možnost ve svém okolí sledovat.