Každý, kdo tráví alespoň nějakou část dne s příslušníky opačného pohlaví, nesnáší zlozvyky těch druhých. Někdo je úzkostlivě pořádný, jiný bordelář či úletář. Ženy na svých mužích nesnášejí hodně věcí, ty jim však odpouštějí, aby byl doma klid.

Když chce manželka opustit 3+1, musí nahlásit přesnou polohu pobytu mimo domov a minimálně třikrát upřesnit osoby, které se budou po dobu nepřítomnosti manžela vyskytovat v její blízkosti. Poté je jí velkoryse umožněno jít za zábavou, ale vždy je přesně stanoven čas vypršení propustky. Vrátí-li se žena později, následuje křížový výslech, manžel má v rezervě množství výčitek, které mají ženu dohnat k pláči, a na závěr je vždy připraven trest. V lepších případech manžel přestane mýt nádobí, v horších si vybere manželčinu nepřítomnost i s úroky.

Každý rok se mi podaří zvětšit objem svého těla. Nevím, jak to dělám, ale je to skutečnost, která mě nijak netěší a na tvářích mých blízkých budí potutelný úsměv. Mé sokyně se velmi radují. Proto jsem se musela zamyslet nad tím, proč žena ve svazku manželském přibírá na váze. Co vlastně dělá pro to, aby vypadala jako nítěnka. Rozuzlení je perfektní a jako vždy v mých fejetonech zcela ve prospěch žen.

Před časem manžel vytvořil několik holých vět. „Chceš radu?“ Kývala jsem horlivě, že ano. „Bude bolet.“ Odpověděla jsem hrdinně: „Nevadí.“ Pokračoval: „Omez jídlo a začni se sebou něco dělat.“ Svým drzým oznámením mi vzal dech. Co si o sobě myslí? Je snad Paul Newman, aby mohl mít vedle sebe ženu jako Sharon Stone? Ta by mu dala. Zlikvidovala by ho inteligencí a sexem. A ty výkony, které by musel podávat! Protože je sportovec, tak si dokonce dovolil doporučovat mi zaručeně účinné cviky. Jak mám cvičit, když se neumím fyzicky trýznit? Někdy jdu do sebe a cvičím, a to tak, že nikdy nejsem zpocená ani mě nic nebolí. Manžel mé snažení posměšně komentuje slovy: „Šípková může jít do kelu.“

Máme doma psa. Je krásný, velký, chlupatý a má nás rád. Neumí mluvit, ale všechno nám řekne očima. Tak začínají slohové práce našich dětí.

Říká se, že třetí tisíciletí bude patřit ženám. Ženy jsou aktivnější, vytrvalejší, rozhodnější a rychlejší než muži. Díky těmto vlastnostem jsou schopny v mžiku se přizpůsobit neznámým a dříve nevyzkoušeným situacím. Když se třeba před muži jen zmíníte o nutnosti přestěhovat obývák, následuje hodinová přednáška, proč je to hloupost, a protože jde o nápad ženy, je už z principu mužem ignorován.

Nedávno jsem byla na večeři se svými kamarádkami a u sousedního stolu seděla skupinka mladých lidí. Byli hezcí, dívky i chlapci, všichni již zjevně po pubertě. Po úvodních několika panácích pronesla jedna z dívek: „Já bych souložila…“ a obdržela odpověď: „Nejsou lidi.“ Mladí se ani nezasmáli. Tato velmi krátká, leč výstižná slovní výměna však nás ženy, unavené letitými manželskými svazky, velmi zaujala.

Ještě stále se stává, že mě neznámý muž na ulici osloví: „Slečno…“ Umírám v ten moment ješitností a v duchu blahořečím svému kadeřníkovi a vizážistovi v jedné osobě. Je to člověk nadmíru vtipný, někdy až neurvalý, ale se zlatými českými ručičkami. Můj vzhled vzal do rukou zhruba v mých pětadvaceti. Tehdy mne konsternoval hláškou, že připomínám hodně jetý vlak. Ano, tak neskutečně byl drzý.

Nemohu se zbavit dojmu, že jedinou skutečnou zábavou našeho národa jsou alkoholové dýchánky. Vždyť nejvíce nás tradičně pobaví historky o nepravostech spáchaných v podroušeném stavu. Štamgast v restauračním zařízení je pravidelně zpovídán: „Jak jsi včera došel?“ Oplátkou líčí k neskutečné radosti všech přítomných padání do příkopů, pád střemhlav přes řidítka bicyklu, srážku s policisty či usnutí na chodníku za šeptaných komentářů kolemjdoucích: „Nic mu není, je ožralý.“

V mých fejetonech se občas pošklebuji mužům, kteří přepínají své fyzické síly. Dočkala jsem se odplaty. Vydala jsem se po dlouhé době lyžovat a bolelo mě celé tělo. Do stavu zhuntovaných jsem se dostala již několikrát, naposledy o letošních vánocích. Zhroutila jsem se při vánočním úklidu. Stejně jako jiné ženy jsem chtěla stihnout vše.