Ve fejetonu s názvem Něco málo o sexu, chtíči a sexuálním obtěžování jsem na modelové situaci vykreslila rychlou lásku mezi zaměstnankyní a šéfem. Tato měla soudní dohru, kdy milenka zažalovala muže za sexuální obtěžování. Na sexuální tematiku zareagovalo nezvykle mnoho čtenářů týdeníku HIT, a jeden rozhovor byl natolik kuriózní, že se o něj musím s vámi podělit. Zde je jeho doslovný záznam:

Denně se míjíme v plechových krabicích a sledujeme škodolibost některých řidičů. My, co auto potřebujeme každý den, dělíme účastníky silničního provozu na normální řidiče, „nervoně“ a čepičáře.

Většina z nás pochází z vícečlenné rodiny, tedy má sourozence. Vyrůstají-li bratr a sestra vedle sebe, je v jejich výchově velký rozdíl. Matky se brání, že nikoliv, ale opak je pravdou. Přijde-li dívka domů a oznámí rodičům, že rozbila okno, dostane ihned vyhubováno a následuje trest. Provede-li stejnou věc syn, následuje výslech, s kým byl venku, čímž se sonduje zavinění.

Asi po sedmi letech manželství jsme začali jezdit pravidelně na dovolené. Když se sejdeme s kamarádkami, nejčastějším tématem hovoru jsou naši manželé. V době dovolených je máme možnost soustavně sledovat, a proto i následné úvahy nabývají na hloubce a příšernosti. Víme přesně, jací by měli být, ale nechápeme, proč na chlup takoví jsou manželé jiných žen?!

Svatební hostiny bývají většinou veselé. Všichni „okroužkovaní“, a tudíž totálně nesvobodní jedinci se totiž radují z rozšíření svých řad. Při poslední rodinné sešlosti jsme vzpomínali na naše svatby. Zajímavá byla ta bratrova. Tehdy jsem již chodila se svým budoucím mužem. Stále se ostýchal vkročit do sálu, a když se všichni hosté posadili, zbyla na nás pouze dvě místa, a to čelně proti ženichovi a nevěstě. Má babička, když nás uviděla, prohlásila: „Do roka a do dne budete sedět opačně.“ Jak jsem si to tenkrát přála! Nicméně měla pravdu, bratr se ženil 11. června, já se vdávala za rok 9. června.

Poslední den v roce každý vnímá jako rozloučení s odcházejícím rokem. Včetně škarohlídů, kteří oslavy normálně nesnášejí, ale silvestra přece jen tráví ve společnosti, a tedy v bujarém kolektivu. Rozumná žena proto ví, že je nutné připravit se na nejhorší.

Prozradím vám nezištně svůj osvědčený recept na bezbolestné obstarání vánočních dárků. Jednu nedělní kávu před Vánoci strávím s tužkou v ruce a kusem papíru. Den předtím vyzvu děti, aby napsaly Ježíškovi. Tyto dopisy drze otevřu a píšu seznam dárků. Mám několik kolonek, tedy obdarovaných. Když to sečtu, vyjde mi suma, kterou většinou nedisponuji, a proto začnu škrtat. Vždy to skončí tak, že dětský štrúdl věcí je stále dostatečně dlouhý, a dospělácký se krátí, kde se dá. Když seznam schválím jako definitivní, vložím ho do peněženky, druhý den zajdu do banky a vezmu ztečí obchodní dům. Připadám si jako Sue-Ellen z Dallasu, která se taky vrací z nákupů ověšená taškami a taštičkami. S tím rozdílem, že ona tak činí obden, já jednou do roka.

Vánoční svátky jsou obdobím klidu a spokojených dětí. Pro dospělé je však toto období jednou velkou kalamitou. Ženy nakupují, shánějí, uklízejí a stále vtahují do těchto aktivit (alespoň jednou za rok) své muže. Ti se brání, jak mohou, a je nutné poznamenat, že většina mužů se vánočnímu úklidu nevyhne. Přizvat však chlapa k domácím pracím znamená pořád mu stát za zády a dělat pomocnou děvečku. Když maluje, zacáká celý byt, který však uklízí žena, proto si muž přílišnou práci s šetrným zacházením se štětkou nedělá. Žena je však ráda, že zdi jsou konečně čisté a muž si je vědom, že díky tomuto příspěvku k čistotě domova bude mít alespoň pár měsíců pokoj.

Každý rok přicházejí velikonoční svátky a s nimi i povolená bitka, kdy muži napadají ve jménu tradic své ženy. Muži navíc většinou nevyžadují za výprask vejce, ale říkají: „Dej baňku.“ Bez komentáře. O Červeném pondělí navštěvují muži snad všechny ženy, které znají. Až na ty muže, kteří znají tolik žen, že to fyzicky zkrátka nezvládnou. Výslužku přinesou málokdy, zato se domů vracejí dva – muž a jeho opice. A nedej bože, když je opička jen malá, a muž je schopen ještě vykládat, kde všude byl a co všechno viděl. Třeba že v jedné domácnosti honili kamarádi (nikoli on) dotyčnou, a ta utíkala, kam se dalo, až skončila s nějakým vytrvalým mrskačem v poli. Dlouho se nevraceli, takže to vypadalo jako únos nevěsty. Trochu pomíchané tradice.

Mít doma puberťáka je stav, kdy rodiči zůstává rozum stát nad výroky dospívajícího potomka a snad jen ruce jsou schopny reagovat na pronášená moudra. Z krásných, milých a hodných dětí se úderem čtrnáctého roku stávají barbaři. Takoví, kteří vše, co dělají, dělají s nádechem exhibicionismu. Ať již jde o oblékání, hlučný projev, drzost, vzdor či nesnášenlivost vůči rodičům. Své dceři na posledně zmíněnou kritiku odpovídám: „Lituji tě, tolik normálních rodičů všude kolem, a ty se narodíš u těch největších pitomců.“ Těší mě, že zatím odpovídá: „To si nemyslím.“ Ale věřím tomu, že se dočkám i jiné odpovědi.