Zubaře nemá nikdo rád. Ani já. Bojím se jich, i když dnes mám hezkou paní doktorku, která má takové technické vymoženosti, o nichž se v mi v mém mládí jen mohlo zdát.

V době socialistické jsme všichni chodili povinně k zubaři. Znamenalo to, že třída 30 žáků se vyvalila do čekárny, doktor všem prohlédl stav chrupu ošetřovaného zubní pastou Fluora a sdělil počet kazů. Ti co neměli kaz, hned odcházeli, pak jsme tam zůstali my s vícepočetným zubním kazem, což znamenalo, že jsme byli v čekárně mučeni úpěním vrtačky a nářkem našich spolužáků, který se ozýval z ordinace. Díky tomu, my všichni kazoví, máme v zubní ordinaci vždy divné pocity probouzející v nás paniku.

Věda je mocná, a pokud chceme dokázat, jací jsme pašáci, tak ve stomatologii to docenění je zcela na místě. Moje kapitalistická paní doktorka je rázná žena. Minule mne zcela odzbrojila. Přišla jsem s nalomeným zubem, ona mi dala do úst všechny možné násady, hadičky, tyčky a podobně, a pak mi řekla: „Jděte si na čtvrt hodiny zatelefonovat na chodbu.“ Takový pokyn neznám, ale bílým plášťům se neodporuje, tak jsem uposlechla rozkazu. Zadání nebylo těžké. Vytočila jsem číslo a mluvila v délce požadované.

Pak si mě zavolala, řekla: „Otevřete ústa“, a začala znovu něco dělat. Říkám jí. „Vy jste ještě neskončila?“, „Ne“, odpověděla suše, bavila se mým děsem. Pak mi s úsměvem vysvětlila, že mi tam dává nový kousek zubu na ten ulomený. „Jste si ho byla vyrobit v nějaké dílničce?“, táži se. „To počítač,“ sdělila s velkým uspokojením. Takové vymoženosti ve 21. století!!

Už když vidím snímek mé čelisti, vždy jsem fascinovaná, jaká jsem krasavice, a jak budu asi vypadat v rakvi, když zůstanou jen kosti. Ostatní ostatky mohou vypadat dobře, protože konečně budu Twiggi. To, že počítač dokáže vyrobit na míru bez pravítka odštěpek mého zubu, mne fascinovalo. Zaplatila jsem pár tisíc a jazykem si přejížděla novinku v ústech. Měla jsem z ní větší radost než z nových šatů.

Pamatuji ještě dobu po pádu komunistů, kdy jsme také šla na rekonstrukční práce do zubní ordinace a tehdy jsem týden chodila s šátkem přes ústa, protože když jsem se zazubila, vypadala jsem, jako by si  nějaká příšera z hororu odskočila na vycházku. Tehdy byl týden čekání na náhražky, dnes je dostanete hned. Tedy u těch zubních ordinací, kde holdují technickým novinkám, 3D promítání a podobně.

Za peníze je možné dnes pořídit úplně všechno i bezbolestné ošetření zubu. Jeden můj známý chce i prohlídku zubů s injekcí na umrtvení. Když už se vyskytne nějaký ten kaz, chce další dávku. Dokud to bolí, dávky se zvyšují. Upozornění lékaře, že to bude dlouho odpuchat, nedbaje.

Někdy si odskočím k zubaři v pracovní době a s umrtvovacími injekcemi je potom velká zábava. Kdysi jsem měla schůzku za pár hodin po zásahu a měla jsem pocit, že ústní dutina již povolila. Že se tak nestalo jsem zjistila při pití kávy, jelikož mne lehce zaskočila horká tekutina na bradě. Ihned jsem tekutinu setřela kapesníkem a statečně zkoušela různé polohy nespolupracujícího rtu pro umístění hrnku. Marný boj s kávou jsem po pár testech vzdala. „Nechutná vám káva?,“ zeptal se hostitel a já jen zablekotala: „Já jsem tak zabraná do rozhovoru, že jsem na kávu zapomněla…“. Technika a věda je prostě mocná. A skvělí lékaři se skvělou technikou jsou radostí všech pacientů.