Když jsem se vdávala a někdo řekl, že je deset let ženatý či vdaná, připadalo mi to neskutečné. Ale potkalo to i mě a „jedu“ už druhou desítku. Asi po pětiletém manželství nás navštívil manželův kamarád, takzvaný světák. Smutně pohlédl na manžela a říká: „Ty jsi PĚT let s jednou ženskou? To tě nemůže bavit. To ji musíš přepadat někde v kočárkárně převlečený za indiána.“ Manžel se smál, ale za indiána se nikdy nepřevlékl, a já už v kočárkárně nečekám, zda mě sem půjde hledat a následně přepadnout.

Manželstvím člověk získá jistotu a bezpečí, a s těmito veličinami souvisí stereotyp, který má velmi blízko k nudě. Žije-li spolu dvojice několik desítek let, musí jednou zákonitě zjistit, že vše již bylo vykonáno a řečeno, a proto i hovory jsou stále spořejší. Také neustálé vysvětlování, proč by měl/a on/ona být jiný/á, zůstává časem v pozadí, protože po letech soužití pochopíme, že náš protějšek se nezmění. Pokud ke změně dojde, je dočasná, neboť přirozená potřeba být svůj se neodbytně přihlásí. Následky jsou katastrofální. Po těch letech společného života sedíme s manželem na schodku před domem, pijeme kafe a pouze se informujeme, neboť vlastní duchaplné proslovy už známe nazpaměť. Někdy máme potřebu si i něco vytknout, ale po předběžném naznačení tématu shodně prohlásíme: „Fakt je nutné to řešit?“ Ne, není, stejně se nic nezmění.

Přesto na letitých vztazích je pěkné, že přesně víme, co bude následovat. Když jsem byla na návštěvě u kamarádky, její manžel bavil přítomnou společnost. Při přípravě jednohubek mi kamarádka šeptala, co bude říkat vzápětí. Odhadla perfektně všechny repliky, dokonce i slovosled, a nevytkla mu ani změnu pointy. Ptala jsem se jí, zda manžel tak mluví i mezi čtyřma očima. Odpověděla: „…bych ho už zabila. Mám těch jeho keců plné zuby.“ Přesto ho má ráda. A v tom tkví kouzlo manželského soužití.

Žijeme s někým, o kom vše víme, známe ho takzvaně jako své boty, už nás nemůže překvapit, a přesto je to stále on/ona, za kým jdeme a u koho se schováme, když je nám těžko. A toužíme po jeho/její lásce. Věřte nevěřte, i chlap dokáže milovat, protože léta umoří i vola. Lásku však projevuje naprosto jiným způsobem než žena. Miluje, ale je stále ve střehu, city do manželství příliš nezatahuje. Problém je však v tom, že žena potřebuje cit, aby byla oddanou ženou, a muž potřebuje oddanou ženu, aby měl důvod cit opětovat. Jde o kardinální zádrhel a začarovaný kruh každého manželství. Muži své city dávají najevo pouze při významných příležitostech (a s léty ubývá i mimořádných příležitostí), ale přitom touží po trvale oddané ženě. Žena však nemůže být oddaná, protože k tomu nutně potřebuje cit. Pokud partneři nepochopí, že na tomto stojí manželské štěstí, improvizují. Často s tragickými následky.

Ale na druhou stranu, když muž opravdu chce, dokáže cit úspěšně předstírat, pouze ženy si trochu plete. A ženy předstírají oddanost, ale bohužel k jiným mužům. V manželstvích, kde je cit přítomen i po letech, muž a žena věnují hru na city a oddanost sami sobě. Ostatní jsou k honbě za partnerským naplněním partnerem přinuceni. Časem totiž láska i oddanost ustupují do pozadí a neskrápěny živou vodou beznadějně umírají. A že kropit city a oddanost není zbytečné, o tom svědčí spokojená manželství. Vždyť kdyby lidé žili naplněný život, tedy muž měl doma oddanou ženu a žena citlivého muže, byl by na naší planetě ráj. Pak by se z nás stali milí, příjemní lidé, kteří si nezávidí a nemají potřebu ubližovat, zkrátka všichni by došli naplnění. Vždyť člověk přišel na svět, aby rozdával lásku a porozumění. A když tyto nemá, brání se a řídí krutým heslem Padni komu padni. No řekněte sami, není lepší pochopit včas podstatu manželství? Vždyť když už je, tak by mělo být takové, aby se v něm dalo žít. A láska byla a bude všemocná a lidé jsou dobří, když dokážou milovat.

Tak jsem vyřešila problém manželství a přijdu domů a budu oddaná žena. Upřu pokorné oči na svého manžela a obsadím ne druhé, ale desáté housle. Budu předstírat, že jsem slabá žena, která potřebuje muže ke všemu, co koná. Budu chtít, aby mě doprovodil do obchodu a samostatně neotevřu jedinou zavařeninu. Jaká bude odezva? Po tolika letech manželství si ji dokážu živě představit. Manžel zkontroluje, zda nemám horečku, dá mi pusu na tvář a připraví mi nákupní tašku. Odejdu nakupovat sama. Musím změnit taktiku. Zkusím to plačtivě: „Když já bez tebe nic nenakoupím. Kdysi jsi mi plnil každé přání. Ty už mě nemiluješ?“ To však nebezpečně hraničí s vydíráním. Manželství vypadá jednoduše, ale jednoduché určitě není. Musíme hledat stále nové praktiky, nová oživení našich vztahů. Jinak budeme trpět, a to přece nechceme. Nechť se z nás tedy stanou vynalézaví lidé! Dojít ke štěstí a spokojenosti si tu špetku fantazie jistě zaslouží.