Demokracie je nejdokonalejší systém, který kdy lidstvo vymyslelo. Když se však díváme kolem sebe, jak se dává prostor každému, kdo umí mluvit, což neznamená, že umí i myslet, navíc jsme dojatí vším, co se hýbe, a když už se to přestává hýbat, jsme připraveni udělat nemožné, aby život v jakékoliv podobě byl zachován, a hlavně chceme, aby všichni byli šťastní, spokojení a neměli problémy, necítili se odstrčení, vykořisťováni, tedy aby se všichni cítili býti svobodnými, občas zapochybujeme, zda si samo lidstvo tímto svým pojetím života nenakálelo do vlastního hnízda. Nahlédněme do džungle, kde by platila demokratická pravidla.

Král zvířat – lev – by ulovil svou kořist. Nyní se lev nažere a všichni ostatní netrpělivě čekají, až bude mít plné břicho a půjde spát pod strom. V demokratickém džunglovém světě by lev usmrtil kořist, asi by se í omluvil, vykonal by nějaký očistný rituál, že tato oběť byla nutná, jelikož jde o záchranu života nikoliv lva, ale celého džunglového uskupení, po rituálu by ustoupil do pozadí, aby se napřed nažraly slabší kusy, které nemají tolik síly a vytrvalosti, aby usmrtily tak velké zvíře.

Jelikož jednotlivec by se neodvážil vyjednávat na toto téma se lvem, teprve demokracie a vítězství většiny rozhodlo, že napřed budou ojídat obrovského obra menší, zranitelnější a ohroženější druhy, a pak teprve přijde řada na větší až ta největší zvířata. Byla povolená výjimka, že lev může usmrtit jednu kořist a tu nechat ostatním, a může si jít chytit druhé zvíře, ale může si ho sežrat jen v případě, že v blízkosti se neobjeví více hladových ohrožených tvorů, v tomto případě by jim lev opět musel dát přednost.

Před lvem by si na jeho kořisti pochutnávaly třeba i hyeny, které nejenže nevypadají hezky, navíc se živí mršinami, tedy masem téměř uhnilým. Ke kořisti kohosi jiného se nyní dostávají jako poslední a mohou ohlodat jen to, co ostatní nestihli sežrat. V demokratické džungli by však hyeny musely změnit své stravovací návyky, musely by se tedy přetransformovat, s čímž by jim pomáhala ustanovená pracovní skupina, která by jim byla nápomocna v učení pozření masa čerstvého, nikoliv tlejícího.

Takže v našem příběhu hladový lev leží u své kořisti v bezpečné vzdálenosti, aby nerušil ostatní slabší jedince u hostiny, protože by jim tím způsobil zdraví škodlivé trávení. Sem tam zařve, že už by mohli jít, z čehož si však nikdo u kořisti nic nedělá, chrání je přeci nový zákon džungle, a také už všichni zapomněli, kolik boje, úsilí a námahy je ještě před časem stálo, aby se alespoň něčeho nažrali. Když už by se lev rozzlobil a šel by si také ke své kořisti, čímž by vystrašil slabší a ohrožené, musel by se jít zpovídat za svůj prohřešek před tribunál.

V džunglím tribunálu by usedla zvířata, která toho moc v přírodě nedělají, takže o tom, zda lev pochybil, či nikoliv by rozhodovaly mouchy, myši, chytré kočky, leguáni, asi i ony hyeny by měly chuť podílet se na výkonné moci, zkrátka v tribunálu bychom našli zvířata, která patří v živočišné říši k těm pomalejším, méně výkonným druhům. Dravci totiž vesměs milují boj a chtějí bojovat, a v poloze sedící či ležící se to dá těžko praktikovat. Nyní je nemyslitelné, že by se lev zpovídal kterémukoliv zvířeti, je přeci králem džungle, je nejsilnější. Když by se však v demokratickém zřízení objevil před tribunálem, stál by před ním s ocasem sklopeným a musel by odpovídat na dotazy vznášené nepříjemným bzučením, nesrozumitelným bručením či mňoukáním.

Kdyby lev přijal hodnoty většiny, přestal by pro ostatní lovit potravu a čekal by spolu s ostatními, až někdo něco uloví. V tomto případě asi všichni odhadujeme, jak by to dopadlo, všichni v džungli by umřeli hladem. Možná proto v ní nikdy přecitlivělá demokracie plná ohledů na vše, co se hýbe, nemůže platit. A těšme se, že jednou na to přijdou i lidé.