Všichni rodiče se občas musí hluboce zamyslet nad tím, jak si jejich děti neskutečně dovolují. Dnešní děti jsou navíc nebezpečně sebevědomé. Například pronášejí hluboké myšlenky, na které se rodiče zamlada nezmohli.

Nedávno jsem seděla v klidu v obývacím pokoji, manžel opět nebyl doma, a má dcera se na mě hloubavě podívala a pronesla: „Ty, proč ten taťka pořád není doma? To já až budu mít chlapa, tak bude doma tehdy, kdy já budu chtít.“ Musela jsem se zamyslet nad tím, zda bych chtěla, aby zrovna v té chvíli byl doma. Těžko odpovědět, zvyk je železná košile. Zeptala jsem se úlisně: „A jak by sis představovala svůj budoucí partnerský život? Jak by měl vypadat tvůj partner?“ Odpověď byla šokující: „Hlavně by měl mít hodně peněz, abych si mohla koupit, co chci. Musí mít auto, abych mohla cestovat a hlavně mi musí dát hodně svobody.“ Zamyslela jsem se nad tím, jak jsem si svého partnera vysnila já. Ani jedna „vlastnost“ partnera mé dcery tam nebyla. Snila jsem o muži, který nebude mít chlupaté nohy (manžel si punčocháče nesundává ani v létě), měl být děsně hodnej a milej (tyto situace s ním prožívám několikrát do roka), měl být pořád krásný (dnes, když studuji jeho obličej, zjišťuji, že je to jenom chlap), měl mě nosit na rukou (při mé hmotnosti je to nesplnitelné). Kdysi jsem si vymínila, že mě musí přenést z obýváku do ložnice. Jako ve filmu. Přistoupil odhodlaně k sedačce, podebral mě, nadzvedl a zvolal: „Pomoz mi!“ Pevně jsem se chytila, on malými krůčky postupoval k ložnici, funěl a na postel mě spustil z met-rové výšky. Postel přežila, manžel si týden masíroval ruce a já jsem už nikdy víc nevyslovila přání být odnesena. Namítala jsem, že Richard Gere také nosil Julii Roberts. Manžel se usmál a upřesnil, že Julia váží padesát kilo. Blbeček, taky bych měla tolik, kdybych mu neporodila děti. (Opak je však pravdou. Má matka mu prozradila, že již v patnácti jsem vážila pětapadesát.)

Své dceři jsem tedy vysvětlila, že při výběru partnera musí upřednostnit jiné kvality, protože s manželem si především musejí vzájemně rozumět, a ona posměšně opáčila: „Jako ty s taťkou?“ Nechtěla jsem se více rýpat ve svém manželství – dceřiny bystré postřehy mě totiž nutí přemýšlet o věcech, o kterých z pohodlnosti nebo ze strachu radši nepřemýšlím. Smířila jsem se s vnitřním konstatováním, že holt je to jiná generace, má jiné požadavky a sny, než jsme měli my. Osud všech rodičů. Naše děti díky jinému náhledu na svět jsou však schopny rozetnout rodičovskou hádku způsobem, kterým bychom to sami sotva dokázali.

V jedno rozmrzelé sobotní ráno, které vyústilo v jednu rychlou vyčítavou hádku na téma Kdo by co měl a neměl dělat, šel manžel pracovat na zahradu. Má dcera se opřela o zárubně kuchyňských dveří a rozkládala: „To by si dovolovat neměl. Jdu mu to říct.“ Než jsem stačila cokoliv namítnout, viděla jsem dceru s rukama v bok u manžela, který na čas ukončil práci, chvíli s přimhouřenýma očima poslouchal, najednou zvedl ruku a vytvořil evidentně i z okna viditelnou větu. Dcera se plouživým krokem došourala domů a řekla: „Když mu to neřekneš ty, řeknu mu to já.“ „A cos mu řekla?“ Sebevědomě odpověděla: „To je jedno, alespoň to ví.“ Zajímalo mě také, co řekl on jí. „To ani nechtěj slyšet,“ odvětila neurčitě a šla sledovat televizi. Manžel začal pracovat neskutečnou rychlostí, což nebylo špatné, u oběda nemluvil a večer byl navíc pozorný společník. Možná bych se od dcery mohla něco naučit.

Nedávno mi také sdělila svou představu o partnerských vztazích: „Víš, já na kluky kašlu. Nějaký ten úlet, užít si a ták…“ To jsem taky nikdy neříkala, vždy jsem chtěla něco velkého, plného, nekončícího. Co je však lepší nevím, musím počkat, co tato životní filozofie udělá s dcerou. Možná skončí jako já a vdá se dřív, než si stačí užít a „ták“…