Dětem začal nový školní rok. Rodiče vesměs již naskočili do kolotoče, který s docházkou dětí do školy souvisí. Dohlížení na prospěch, zajištění dopravy do školy, organizace volnočasových aktivit, každodenní příprava dětí na vyučování, balení pomůcek i příprava svačin. Zkrátka dohled nad dětmi a jejich školní docházkou zabírá rodičům mnoho času i energie. Komu však prospívá oběť dospělých dětem?

Před sto lety děti žebronily, aby mohly jít alespoň jeden den v týdnu několik kilometrů pěšky do školy, protože se tím alespoň na čas vymanily z práce a povinností v domácím hospodářství. Dětem bylo příjemné sedět v lavici s ostatními a naslouchat slovům chytré paní učitelky či pana učitele.

Uběhlo pár desítek let a rodiče musejí vymýšlet nejrůznější návnady, aby děti k učení nějak přitáhli, i když jde mnohdy o jejich jedinou povinnost. Rodiče věnují svým dětem mnoho času, protože oproti dobám dávno minulým mají mnohem více času, domácnost už nevyžaduje tolik práce. Aby bylo v bytě teplo, světlo i voda, na to stačí jen zmáčknout tlačítko. Dříve se rodiče nestíhali věnovat svým dětem, protože na to při všech všedních povinnostech neměli čas. Přebytek volného času může za to, že rodiče obětují svým dětem někdy i všechen svůj volný čas. Přitom zatím nikdo nedokázal, zda dětem tato nadměrná péče v něčem prospívá. Myslí-li rodiče za své děti a sledují jejich každý krok, střeží a řeší každý problém, v němž se dítě ocitne, nepřímo je učí nesamostatnosti, nezodpovědnosti i nespolehlivosti.

Když se dítě nemusí snažit, aby vyšlo se spolužáky či kantory, nenaučí se přizpůsobit komukoliv ve svém okolí. Neučí-li se dítě pracovat se svým časem, nic nestihne. Naopak dítě, které se musí bez asistence rodičů každé ráno samo vzbudit, vypravit do školy, nějak se do ní dopravit, samo se připravit na druhý školní den, se naproti tomu každý den zcela přirozeně učí zodpovědnosti, spolehlivosti, vytrvalosti.

První důsledky přemíry rodičovské péče můžeme hodnotit u současných dvacetiletých mladých lidí. Všechny dospělé děti láká poznat svět a také většina z nich se vydá do evropských zemí na zkušenou na nějakou brigádu. Po pár měsících se však většina z nich vrací, protože až ve světě zjistí, jak těžké je se o sebe starat, jak těžké je vydělat na jídlo a ubytování, jak těžké je hledat nové přátele. Kdo se nesnaží a nepřekonává jeden neúspěch za druhým, vrací se domů s nepořízenou a nikdy nezvítězí a hlavně nepocítí, jak chutná vítězství nad nepřízní osudu. V cizím prostředí totiž těmto mláďatům nikdo nepomáhá, nikdo neradí, nikdo nedohlíží, nikdo za ně nic nevyřídí a nevyřeší. Neučíme-li děti samostatnosti a houževnatosti odmala, v dospělosti se tato disciplína těžko doučuje. A většinou to mnohonásobně víc bolí než v dětství.

Někdy to vypadá, že mnohé děti se stávají chráněnými květinami, které žijí v chráněné krajinné (rodinné) oblasti, v níž je dokonalá harmonie. Jestliže se obáváme, že naše dítě by mohl potkat problém ze „zpráv“, tak není cestou ho ochránit před nebezpečím, ale naopak naučit ho orientovat se i v krizových situacích. Život lidí je jen ve vzácných okamžicích v harmonii a lidé kolem nás jen občas hrají „fér“.

Tvrdá výchova ještě nikomu neublížila, měkká a svobodná však už napáchala mnoho škod. I když nechceme návrat k fyzické či psychické likvidaci bezbranných dětských duší, trochu přitvrdit v povinnostech a ubrat na blahobytu by prospělo dětskému i dospělému světu. A přitom se stačí řídit jednoduchými pravidly: chceš – dej, nedáváš – nedostaneš, slíbil jsi – udělej, tvoje výsledky jsou tvým výsledkem práce, neumíš – nauč se… a to vše jde shrnout do jediného: snaž se.