Zvoní budík. Celá rodina Novákova nesnáší tento zvuk, protože všechny vytrhuje z nádherného snění. Maruška ve svých snech žije klidným životem, Pepík ve svých snech provádí divoké sexuální orgie, pubertální Dobromila je v nočním šeru zatažena do té nejdivočejší společnosti, jen Petřík si sní o své vlastní dílničce s veškerým vybavením. 

Maruška procitá ze svého snu jako první a budí Pepu. „Vstávej. Je sedm.“ Manžel se otočí na druhý bok se zavrčením: „Jo, vím,“ a usíná. Děti se dlouze protahují, po chvíli vstávají. Maruška chystá snídani v noční košili a rozdává rychlé rozkazy: „Dobro, jdi do koupelny, ať svůj ranní obřad stihneš bez svých drahých rodičů.“ Pubertální dcera si mumlá pod nosem něco hodně neidentifikovatelného.

Petřík je za chvíli v kuchyni u stolu, snídá a maminka ho pohladí po vlasech a políbí. Petřík miluje tento ranní rituál, proto snídá vždy jako první. Jeho sestra lítá po bytě jako pometlo, hned je v dětském pokoji, hned v ložnici u skříně, kde probudí tatíka, který vrčí: „Snad máš svoji skříň, né?“ Dobromila po něm šlehne nesouhlasný pohled, opovržlivě si uvědomí, že manželství je příšerné a připomene si svůj slib, že se nikdy nevdá.

Maruška stojí v ložnici před zrcadlem a obléká se. To již v polosedu sleduje Pepík, který je ihned naladěn pohledem na vysvlékající a oblékající se ženu. Až je oblečena, přiskočí, povalí ji na postel, ale ona ječí: „Bože! Jsi normální? Víš, kolik je hodin?“ Pepík krotí své choutky a vylézá z postele. „To máme zase chleba se salámem?“ ptá se, přitom štítivě uchopí jeden kousek salámu do ruky a dodává: „To je snad turisťák, nebo co?“ Maruška zahučí, ať pohne, že na něho nebudou všichni čekat.

Pán domu totiž každé ráno rozváží celou rodinku autem, tedy děti do školy, ženu do práce. Pár minut stráví na záchodě, pak jde do koupelny, odkud vyžene svou dceru, která na něho opět vrhne svůj opovržlivý pohled, ale již má lepší náladu, proto ho dloubne prstem do žeber a prchá.

Pepa se chopí holicího strojku a s namydlenou tváří dělá první tah. Nejde to. Prohlídne si strojek a vytahuje z něho chlupy delší než vousy. „Kdo se s tím zase holil?“ V obou ženách ztuhne krev, protože ho používají obě, avšak neví, která byla ta poslední. Matka mrkne na dceru a ta jde zachránit situaci a přiznává se, že ona. „Neštvi mě! Kolikrát jsem ti říkal, že si máš koupit svůj strojek. A když už si půjčíš můj, tak buď tak laskavá a vyčisti ho.“ Při tomto výchovném proslovu tatík zuřivě vytahuje chlupy. Dobromila vychází z koupelny a na matku vhodí významný pohled, který říká: „On není normální, nadělá s pár chlupama.“

Petřík v tomto stadiu přípravy již sedí ve svém pokoji zcela připraven a čte si. Vždy při výměně nějakých názorů některých členů rodiny zbystří, aby zjistil, jak dlouho bude trvat hromadný odchod. „Máte všichni svačiny?“ je většinou závěrečná otázka matky, která značí, že již celá rodina stojí přede dveřmi. Tatík si při pohledu na svou dceru neodpustí poznámku: „To učitelé musí celý den hledět na tak zmalované ksichty?“ Dobromila zvlní svůj horní ret, ze kterého odpor čiší plnými doušky. Maruška v autě nemluví, protože když promluví, Pepík většinou nepochopí hned po ránu hloubku myšlenky své ženy, proto se vždy strhává hádka. Tato se poté přenáší i na děti, které snažíc se zachránit situaci, vstupují do slovní bitky, a to se potom mele celé auto.

Po takových výstupech je celá čtyřčlenná rodina tak vyčerpaná, že minimálně dvě hodiny je mimo, tedy nesoustředěná, rozladěná, znechucená. Jelikož o to nemá nikdo z nich zájem, je po letech domluvená nepsaná dohoda: po ránu se nic neřeší, nikdo se na nic nevyptává, nic se nedomlouvá. Potom je radost vystupovat z auta, neboť tatík žertovně zatroubí na Petříka, který je tím pádem ztrapněn před kamarády, že jezdí do školy s maminkou a tatínkem.

Dobromilu otec vyprovází vykloněním z okénka a pokřikem: „Neměla bys dneska večer čas, kotě?“ Dcera však tuto otcovu hru nesnáší, protože je to tatík, ne dvacetiletý krasavec. S Maruškou se Pepa loučí neutrálně, léty naučeně: „Tak ahoj.“

Rituály jsou stejné, pořád se opakují, někdy jsou i nudné, ale mají v sobě krásnou symboliku, která říká, že život, který žijeme, stojí na pevných základech. Kde schází rituály, nastupuje bezvládí, kde si každý dělá, co chce, a všichni chtějí něco jiného, protože všechno je tak nezávazné, tak bezcílné a hlavně dovolené, takže to málokoho uspokojuje.