Tak jsme si to vyzkoušeli. Konečně se splnil sen většiny lidí: zůstat doma a moct si dělat práci podle sebe. Karanténa poslala hodně lidí s počítačovou prací domů a mohli pracovat ve vysněném home office, tedy z domácí kanceláře. Dny měly a stále asi mají tento průběh.

Ráno vstanete a podle všech doporučení víte, že i doma máte dodržovat pravidelnost, tedy nenarušit rytmus dnů. Nastavíte si tedy budík na sedm, vstáváte až v osm, vždyť nemusíte. Chystáte si snídani, mezi tím vám vrtá v hlavě červík: „Napřed si zacvič, máš na to čas.“ „Zítra,“ odpovídáte svému rozumnému já a snídáte. Čtete všechny zprávy o nakažených, mrtvých, opatřeních, nařízeních, pokutovaných…

Po hodině už sami sobě dáváte výstražné napomenutí, že je čas jít pracovat. Podíváte se na počítač, pustíte ho a umýváte nádobí, stavíte polévku na sporák, vhazujete prádlo do pračky. Usedáte k počítači a vyřizujete e-maily. Práce je to snadná, v nouzovém stavu to i v e-mailu vypadá jako po výbuchu, píší jen ti, kteří něco potřebují, a je jich opravdu nouzově.

Polévka vaří, jdete ji ztlumit. Naškrábete brambory, chystáte maso na oběd a v mezičase kouknete do e-mailu, nic se tam neděje, tak celý oběd připravíte. Opět dostáváte vnitřní napomenutí, že takhle by to nešlo, a jdete znovu k počítači. Mezitím však pověsíte doprané prádlo. Cestou k dočasnému pracovnímu ponku si všimnete zaprášené poličky, vezmete tedy hadr a všechny setřete. Když už konečně sedíte u počítače, pod nohami ucítíte drobky. Vstanete, vezmete smeták, zametete pod sebou a vtom telefon.

Volá kamarádka. Hodinu probíráte karanténní i dezinfekční témata, a když zavěsíte, je čas oběda. Nachystáte oběd, pak si dáte kávičku, u toho zase čtete, trošku se rozlenošíte, na chvíli si lehnete do sedačky, a jelikož jste se na karanténu skvěle vybavili filmy a seriály, pustíte si jeden díl svého oblíbence a dáváte si důrazné upozornění, že fakt jen jeden. Díly seriálů končí nakousnutě, proto neodoláte a vidíte i druhý, ale u třetího už se na sebe zlobíte, vypínáte televizi, jdete k počítači a tam zjistíte, že počet karanténních e-mailů je roven jedné, tedy na jeden e-mail odpovíte a už dnes nepracujete.

Jiné to je, když máte doma děti a současně s nimi home office. Víte, že musíte vyřídit e-maily. Napřed však nachystáte dětem snídani, potom svačinu, potom oběd, chcete si přečíst oněch pár e-mailů, ale děti řvou jako na lesy, sem tam vstupují do místnosti s otráveným výrazem a otázkou sdělenou v době karantény snad tisíckrát: „A co mám dělat?“ Když dítě upozorníte, že má dělat zadané úkoly ze školy, odpoví: „Já tomu nerozumím…“ Vstáváte, učíte se s dítětem, nechápete, jak může nechápat, začínáte litovat učitelku, která se nejen s vaším dítětem musí každodenně trápit.

Ve tři odpoledne se děti zabaví a vy konečně vyřídíte ony nutné e-maily. Těšíte se na jediné, až děti půjdou spát. Nechce se jim, nejsou unavené, když nemají povinnosti. Hrajete s nimi všemožné hry, protože to je jediná doba, v níž neprudí a neotravují, jsou spokojené. Jediné, nač se těšíte, je to, až budou opět v provozu všechna školní zařízení. Home office má spoustu výhod, ale jeden obrovský problém. Kdo nemá vnitřní disciplínu, nevydělal by si doma ani na slanou vodu.

Když je zaměstnanec v práci, musí pracovat, musí sedět u počítače, musí alespoň předstírat práci. Také kolegové dotírají: „Co pořád děláš? Pošli mi to konečně!“ I okolí vás nutí pracovat. A navíc je to jediná aktivita, kterou můžete v práci dělat. Doma je tolik lákadel dělat něco jiného, že opravdu pracovat pro práci a ne pro domácnost může být pro někoho neřešitelným problémem.

Psychologové doporučovali, že je dobré toto nucené volno využít pro vybudování nových návyků, které povedou ke zlepšení kvality našeho života. Třeba naučit se pravidelně cvičit, zdokonalit se v jazycích, vzdělávat se v obsluze počítače apod. YouTube má nápovědu na zdokonalení člověka v čemkoliv. A teď si po pravdě všichni odpovězme: V čem jsme během měsíce karantény obohatili naše všední rituály? Všem, kdož změnili alespoň jeden návyk k lepšímu, gratulujeme.

Byla to šance, která nejen že se nebude už nikdy opakovat, ale díky volnému času jsme měli prostor a čas stát se lepšími, tedy spokojenějšími lidmi. A když někdo jen lenošil? Pořád je čas na změnu, nouzový stav končí až 30. dubna.