Aby děti jedly zdravě, má pomoct prodej zdravých potravin ve školních bufetech. Co na tom, že ve všech obchodech i dětských centrech, provozovaných soukromými společnostmi, se v lákavém obalu prodávají ony nezdravé potraviny.

Svoboda znamená právo volby, tedy každé lidské konání vyžaduje člověka myslícího, který dokáže odolat obchodní taktice či módní vlně, kterou sleduje v televizi nebo na sociálních sítích. A to je asi největší problém této doby, každý si musí najít svůj styl a směr, v nichž je možné žít.

Vydáte-li se s dětmi do dětských center napříč republikou, v nabídce tamních bufetů najdete párky v rohlíku, mražené pizzy, sýry smažené na přepáleném oleji, chipsy s přemírou soli a sladké vody, které jsou umělé již od pohledu, aniž by bylo nutné je podrobit rozboru. Tedy v místech s nejvyšší koncentrací dětí, stejně jako ve škole, se ony nezdravé potraviny prodávají.

A děti tyto zákonem označené „nepotraviny“ milují a rodiče za ně utrácejí nemalé peníze. Je nutné si klást otázku, jakou roli ve stravování a životním stylu dětí mají rodiče. A je možné vůbec po škole chtít, aby dítě učila základním potřebám, jako je jídlo, pití a pohyb?

Pokud děti vidí své rodiče pojídat náhražky potravin, domnívají se, že je to normální. Stejně jako je kopírují, pokud proleží hodiny u televize či počítače. Dostávají-li děti kapesné a rodiče jim nedělají osvětu o zdravosti a prospěšnosti potravin pro lidské tělo, není se čemu divit, že malí školáci pojídají chipsy místo snídaně a cestou ze školy si koupí litr sladké vody, což znamená, že do sebe nalijí kromě „éčkové“ tekutiny i desítky kostek cukru.

Pamětníci vzpomenou na školní svačiny za socialismu: rohlík s mlékem, jogurtem, jednou týdně s čokoládou. Děti tento druh stravování nemilovaly, ale nabídka v obchodech byla podobná, takže školní svačinu odebírala většina z nich. Dnes máme množství zboží, které se dobře prodává, a to, co lidem chutná, výrobci vyrábějí. Kdyby nebyla poptávka, vyráběli by potravináři jiné potraviny, které by prodali. Tedy jen naše nákupy rozhodují o tom, co se vyrábí a prodává, potažmo co naše děti jedí.

Rodiče mají zcela jistě mnohem těžší úkol než dříve. Vysvětlit dítěti, co mu prospívá a co naopak škodí, vyžaduje skvělou argumentaci a hlavně důslednost. Chce-li rodič, aby dítě jedlo zdravě, musí sám jít příkladem, a platí to i o pohybu. Vyhýbá-li se otec i matka pohybu, není se čemu divit, když dítě nechodí, neběhá a ve dvaceti má cukrovku, nemocné srdce, záda či potřebuje výměnu kloubů.

Aby děti netloustly, nepomůže ani přidaná hodina tělocviku, z něhož rodiče své ratolesti stejně omlouvají, a nepomůže ani stopka pro školní bufety. Škola a rodina se musejí vzájemně doplňovat. Kteří rodiče však podporují vyučující svých dětí?

Navíc, pokud děti neumějí omezit svou chuť na dobroty a „zakázané ovoce“, nepěstují si žádnou vůli a neučí se omezení sebe sama pro jakýkoliv vyšší cíl. Pokud dítě obtěžuje pohyb a jeho jedinou aktivitou je hodina pohybového kroužku týdně, bude se cítit unavené z každé činnosti, která vyžaduje sílu. Kdo není schopen vynaložit energii pro dosažení jakékoliv mety, nedokáže si vytrvalostí a odříkáním vybojovat své místo ve škole, zaměstnání či jakémkoliv vztahu. A onu základní lidskou energii člověk získává ze střídmé stravy a pohybu. Kde však hledat sílu, když lenošení je to jediné, co většinu lidí baví?

Rodiče se za svou výchovu sami před sebou omlouvají, že nejde dítě vychovávat jinak, když všechny děti jsou dnes stejné a vyžadují stejné věci i zacházení. Je však jen na rodičích, zda chtějí mít ze svých dětí lenochy a požitkáře, nebo je chtějí připravit na život venku na ulici, v němž odevzdaní jedinci jsou vlečeni těmi, kteří mají více energie.