Při sledování socialistických dokumentů je možné slyšet jen optimistická slova. Třeba, jak byl splněn pětiletý plán, jak se dělníci radovali z nového stroje na dílně, jak krávy nadojily více mléka než před rokem apod. Ve všech reportážích nechybí usměvaví lidé a budovatelský duch. Dnešní realita je jiná, zprávy jsou negativní a stále dokola se opakuje korupce, špatná politická rozhodnutí, dluhy států i domácností, nedostatek práce, nízké důchody a k tomu všemu výpovědi smutných či naštvaných lidí v téměř každé reportáži. Udržet si úsměv na tváři se všudypřítomnou negací je velmi těžké.

Socialistická ideologie pracovala s umělým pocitem štěstí. Dávkovala ho každý den, až člověk uvěřil, že Československá socialistická republika byla tím nejlepším místem pro život. Podobu naší dnes mnohem krásnější republiky malovali ti, kteří byli u kormidla věcí veřejných. Lidem nebyla dána možnost volby, naopak byli stále a pořád dokola utvrzováni o tom, jak se vše daří a vše je v nejlepším pořádku, i když to nikdy nebyla pravda. Lež nám byla příjemná, komunisté pravidlo stokrát opakované lži dotáhli k dokonalosti.

Politická „růžová masáž“ byla nejen v televizních zprávách, ale i v tisku a rozhlase, pro šíření politického štěstí pracovali i političtí spolupracovníci nastrčení ve všech místech, kde se lidé setkávali. I ten největší kritik s těmi nejpádnějšími argumenty neměl v tomto „růžovém umělém snu“ šanci přesvědčit druhé, že chytří lidé s názorem končí ve věznicích, že lidé, kteří se nepodřizují komunistickému diktátu, žijí pod permanentní kontrolou a tlakem tajných policajtů a že každý, kdo se znelíbí systému, špatně skončí. Každý, kdo tvrdil, že socialismus je špatný, byl zkrátka umlčen. Kdyby měli být dnes vězněni a umlčováni lidé, kteří nesouhlasí s dnešním uspořádáním, měl by téměř celý národ domácí vězení.

Stejně jako za socialismu však nemůžeme změnit politickou situaci v zemi, nemůžeme ovlivnit počet přijatých uprchlíků, nejsme dokonce ani schopni řídit města či obce. Stejně jako za socialismu si však všichni můžeme být jisti, že velkých rozdílů mezi běžnými smrtelníky není, kvalitu našich životů určují naše vztahy, které jsou onou mírou naší spokojenosti. Za socialismu lidé žili spokojeně, protože měli k sobě blíž. Nedělal to však systém ani politika, ale touha žít spokojený všední život alespoň doma, když všude jinde bylo nutné se přetvářet, abychom neměli problémy. V socialismu žijící lidé se přizpůsobili rudé hvězdě a nechali komunisty tvrdit, že rudá záře je pro nás tou nejlepší ochranou. I když jsme změnili směr, na poli politickém se toho moc nezměnilo, politika je prostě taková. Věci veřejné však dnes řídí jiní lidé a je nutné dodat, že jsou to lidé morálně svobodnější než komunističtí vládci zapojení do stalinistické krvelačné politiky.

A i když se nám vládnoucí lidé nelíbí, oproti socialismu prožíváme svobodná léta, můžeme svobodně mluvit, dýchat, neslyšet, co zrovna nechceme poslouchat, nemusíme dokonce ani dělat práci, která nás nebaví a můžeme i kritizovat a hlavně, máme odvolání. Není nikde nejvyšší politický kabinet, z něhož není úniku.

Bohužel kritika je mnohdy to jediné, co si většina lidí z tvrdě nabyté svobody vzala. A tak kritizujeme a moralizujeme, i když my sami ničím a nikomu kolem sebe neprospíváme. Přitom kdybychom všichni udělali šťastné své nejbližší, byli bychom Čechy ze všech Čechů nejčechovatějšími.

Přesto by bylo fajn, kdyby televizní zprávy nabídly v tyto letní dny divákům šťastné tváře šťastných dětí na táborech, spokojené motoristy, kteří se mohou díky práci stavebních dělníků rozjet po nové silnici, mohli bychom i mávat kombajnistům, kteří pro nás sklízejí obilí, abychom měli v zimě plná břicha. Když si odpustíme zákulisí a všechen všudypřítomný obchodní kolotoč, uznáme, že svět se pořád točí dokola a země je pořád stejně kulatá a vše, co se kolem nás děje je dílem nás všech, nás lidí. A když naši mysl oprostíme od mediální negace celého světa, zjistíme, že v metrech čtverečních, v nichž žijeme, se vlastně krásně žije a nic nám nechybí.