Ráda pozoruji mladé útlé dívky o velikosti opuchlé nitě, které se zhnusí nad hovězí polévkou s oky. „Fúúúj, to je odporné,“ říkají. Krasavice tohoto vzezření s podobným hodnotovým žebříčkem se na oslavách štítivě příborem dotýkají okrajů servírovaných pochutin, sní asi milimetr jídla, avšak jen do té doby, než alkohol rozdivočí jejich chuťové buňky, které z celiaka s intolerancí na vše, co zavání jídlem, udělá nenasytu.

Kolem půlnoci vidíte opuchlou nit s talířkem v ruce, jak do sebe souká jeden dortík za druhým, pak se dopotácí k rautovému stolu, kde v jedné minutě je ono stvoření viděno se salámem, řízkem i sekanou a to současně. Kdyby si dítě nebohé dalo polévku s mastnými oky, nejen že by se zasytilo, ale dokonce by i promazalo klouby a současně by opuchlá nit dostala do těla kolagen, který by odlákal rodící se první vrásku, nebo by posloužil k lesku vlasů či délce nehtů.

Všeobecně se mi zdá, že ze všech možných intolerancí na jídlo, tedy alergií na to, co pozřeme, se stala jakási móda. Těch, co nemohou mouku, těch co nemohou mléko, těch, co nemohou ořechy a mnoho jiných potravin, je stále víc a někdy to vypadá, že co člověk, to chudák na stravování. Všichni pročítají jídelníčky, jako by šlo o bestseller století. Až se tito čtenáři prokoušou všemi alergeny u všech jídel, objednají si, stejně jako vždy, salát. Nevím jak vy, ale já se salátu nenajím, ani kdyby ho bylo kilo. Restaurace se přizpůsobují všem módním trendům, tedy pitvají i své vlastní jídelníčky do posledního alergenu. U jeho definice najdeme, že u vnímavého jedince může vyvolat alergickou reakci, což je nepřiměřená imunitní odpověď organismu. Když si to přeložíme do češtiny, kdyby tělo alergika mělo pořádnou imunitu, nemuselo by být tak alergické.

Velmi se mi líbilo vyléčení jednoho alergika se sennou rýmou. Vždy v létě začal kýchat, slzet a trápit se u každé posečené trávy, avšak jen do té doby, než změnil ženu a ta mu řekla, že vůbec není alergický. Od té doby se toulá posečenými lukami a nepláče u toho ani nekýchá.

Nicméně móda nejíst mouku může být dobrým impulsem do budoucnosti, protože pokud lidstvo udělalo populační explozi, bylo to v době, kdy přírodou toulající se žena, obstarávající potravu, objevila plodinu, z níž se vytvořila hmota, díky níž se člověk zasytil. A mít plný pupek znamenalo větší šanci na přežití, delší život i kvalitní rozmnožování. A dnes už nás je skoro osm miliard a jak všichni víme, lidský predátor je přemnožený, tak pokud se módní trend odklonu od mouky osvědčí, mohli bychom být zase méně sytí a tím i méně plodní a výkonní a tím bychom populační explozi mohli zastavit. Tedy pokud jsme ji v přecivilizované Evropě už dávno nezastavili.

Je totiž zajímavé, jak dnešní mladí mají problém s otěhotněním. Jelikož už jsem pamětnice, socialismem odkojená, mohu prokázat, že tehdy dívkám stačilo, aby kolem nich prošly pánské trenýrky a byly těhotné. O tom se dnešním dívkám může jen zdát. A co je ještě horší, s plodností jsou na štíru i mladí muži. To už je na pováženou. No ale zase, čemu se divíme, salát se v socialistických školách jedl jen jako příloha k jídlu. Holt nová doba, jíme zdravě, a někdy to vypadá, že vůbec.

Přesto si mladí lidé stále stěžují, jak jsou tlustí. Pamětníci se opět nediví, protože když jíme přes den zdravě, večer máme tak velký hlad, že vyluxujeme celou lednici, sníme všechny sardinky s prošlou záruční lhůtou a dokonce otevřeme i kompot od babičky, která je už pět let po smrti. Takové stravování má jediný výsledek: váha jako na houpačce.

Když se někdy s mladými pustím do diskuse na téma jídlo, snažím se je přesvědčit příkladem: „Podívej se na své prarodiče, nikdy z jídla nedělali vědu, a kolika let se dožili. Není dobré věřit všem módním trendům, ale dívat se kolem sebe a dát si dohromady, že prázdný pupek znamená hlad, hladné oči sní vše, co vidí…, zkrátka nic se nemá přehánět, ani ono stravování.“ Vesměs na mě kulí oči, nic neříkají, vůbec nechápou, co říkám, a objednají si, jak jinak, salát.