Pepa a Maruška mají před sebou volný víkend, děti odjíždějí k babičce. Moc se těší, oba měli hodně starostí několik měsíců, proto si slibují, že hned jak děti odjedou, nebudou nic dělat, budou se jen válet v posteli a sledovat televizi. „A zašpásujeme si,“ rošťácky naznačuje průběh víkendu Pepa a dodává: „Musíme to nějak zpestřit, chci, abys byla v kostýmu,“ s přivřeným levým i pravým okem sděluje muž a žena dodává: „Budu v kostýmu, ale ty taky.“

Maruška se domlouvá s kolegyní v práci, která navštěvuje maškarní plesy, zda by jí na víkend nepůjčila kostýmy, že se s Pepou chystají na maškarní ke kamarádce na druhé straně republiky. Lží se snaží odvést pozornost od dalších podrobností. Kolegyně ochotně přináší do práce velkou tašku a v ní je oblek pro Sněhurku a Batmana. Při pohledu na oblečení se Maruška neubrání úsměvu, ale moc se těší na změnu mnohaletého soužití.

Děti odjíždějí a rodiče mávají rychleji než obvykle, tak moc se těší na pár dnů svobody, dnů, kdy je vše dovoleno.

Maruška přichází do obýváku s velkou taškou a vytahuje svůj převlek. Obléká se do Sněhurčina hávu a Pepa nemůže ze své ženy spustit zrak. Krásná Sněhurka ho vyruší ze snění a už vytahuje velké překvapení, černý oblek Batmana. „Ty jo! To je nádhera,“ a už se souká do obleku. Chvíli v něm šaškuje po bytě, mává pláštěnkou jako správný netopýří muž, Sněhurka mezitím připravuje občerstvení. Batman přistane na Sněhurce v křesle a už zkoumá důmyslnost nového oblečení. „Pojď, také mám pro tebe překvapení,“ láká ji do ložnice.

„Lehni si,“ dostane Sněhurka pokyn a Batman vytahuje zpod pláštěnky pouta. Sněhurka přijímá hru svého věznitele a nechá se připoutat k posteli. Batman tančí kolem postele netopýří tanec, a aby dokázal svou sílu, vylézá na skříň, kde máchá křídly, jak jen to jde. Sněhurce je jasné, že Batman se rozhodl přistát na posteli, aby ji vysvobodil. Batman skáče ze skříně, bohužel má však málo prostoru pro odraz, navíc křídlo se mu chytne o roh skříně, takže jako ve zpomaleném filmu dopadne vedle postele. Sněhurka vyvalí oči, chce se podívat na svého vysvoboditele, bohužel pouta jí to nedovolí. Po pár vteřinách krutého ticha se tichým hláskem ptá: „Batmane, jsi v pořádku?“ Batman po šoku zjišťuje, že potupně leží pod manželskou postelí a nemůže se hnout. Zkouší pohyb vpravo, nic. Vlevo, také nic. Je mu jasné, že je v pytli. „Škublo mi v zádech,“ přiznává svou potupnou nehybnou polohu a o Sněhurku se pokoušejí mdloby, protože když mu nepomůže vstát, nevstane.

Tak tam leží v kostýmech manželé po 15 letech asi půl hodiny. Bolesti zad neustupují a uvězněná Sněhurka již vymýšlí, jak situaci vyřeší. Jelikož nemají ani mobily, ani volné ruce a ani jeden se nemůže pohybovat, zbývá jediná možnost. Začít křičet, aby sousedé zareagovali na volání. Zareagovali, hasiče přivolali a ti se při vstupu do ložnice neubránili úsměvu, protože najít při záchranné akci pouty přivázanou Sněhurku a vedle ležícího Batmana, to se hned tak nevidí. Do ložnice vstoupí nejen hasiči, ale i sousedi, kteří jsou zvědaví, co že se stalo.

Poslední hasič zažije rozum a sděluje spoluobčanům, aby opustili příbytek sousedů, že vše bude v pořádku. Přivolaný lékař se neskrývaně rozchechtá a při napravování nepřemožitelného hrdiny si neodpustí několik vtipných poznámek. Batman vymá již na obličeji věrný otisk koberce, což vůbec hrdinně nevypadá. Po hodině, kdy mu lékař díky injekci umožní vstát, odchází do kuchyně a pije slivovici z lahve. Již v domácím úboru sedí oba manželé v obýváku a vymýšlejí story pro sousedy: „Když ty jsi měl záda, tak co jsem měla já, že jsem ti nepomohla? Dovedeš si představit, kdyby Kropáčková zjistila, že jsem byla přivázaná k posteli?“. Oba se smějí a vtom přijde myšlenka. Story pro sousedy i děti je jasná: Pepovi škublo v zádech a Marušce se zabouchly dveře na WC. Oba se jen modlí, aby už nikdy nepotkali ani jednoho člena záchranného týmu a aby se onen zásah vůbec nedostal do úředních zápisů.