Kamarádka mne pozvala do své nově pořízené chaty. Udělaly jsme si výlet a navečer se vydaly do horské chatičky. Vstoupily jsme dovnitř spodním vchodem, nahodily vodu i elektřinu, zamkly za sebou a vystoupaly do patra, kde jsme si na terasu přinesly občerstvení a zavřely za sebou dveře s koulí.

Po půlhodině jsme zjistily, že koule uzamkla chatu a s ní i mobily, klíče od auta, jídlo, zkrátka vše. Bylo deset večer. Nevěřícně jsme na sebe hleděly, o kamarádku v roli paní domácí se pokoušely mdloby.  „Jsem to věděla, že se něco stane,“ lamentovala.

Sousedka z horní ubytovny nás uvítala jásavým zvoláním, a když jsme jí sdělily, že jsme uvězněny na terase, smíchy se mohla potrhat, jak městské holky nic neumějí, ani zavírat dveře. „Zavolám nějakého chlapa, snad některý ještě bude střízlivý,“ sdělila a s řehotem větrem ošlehané horalky opravdu přivolala horského muže s nářadím.

Přišel s obrovským psem, který mne nepustil na minutu z očí, každý můj pohyb trestal vrčením. Slyšela jsem vrtání a očekávala, že za pár minut bude problém vyřešen, proto jsem v nehybné poloze s psí tlamou proti sobě trpělivě čekala. Vyvstaly komplikace. Chatičku si totiž po revoluci koupil český emigrant z Kanady, který si z divoké krásné přírody dovezl i bezpečnostní zámek, který se našemu českému muži z hor nepodařilo ani po hodině vrtání otevřít. Ticho bez vrtačky vneslo do noční krajiny naději osvobození. Když jsem však pohlédla oknem, vstupní dveře byly stále zavřené. Pohyb se přesunul do kuchyně, muž se v posledním tažení snažil vniknout do objektu kuchyňským oknem. Bohužel ani kyt nespolupracoval, skleněnou tabulku se nepodařilo vyndat.

Náš zklamaný zachránce po promarněné hodině, totální frustraci a ztrapnění před městskými holkami si bez rozloučení sbalil vercajk a ztratil se v nočním lese i se svým obrovským psem. Bylo jedenáct večer. Milá paní z ubytovny pobaveně volala: „Holky, pojďte spát, ráno moudřejší večera.“

Vstoupily jsme do staré velké chaty, která byla snad ještě větším překvapením než chata uzamčená. Vstupem do budovy jsme totiž měly možnost vrátit se v čase o 30 let zpět. Jedna toaleta v přízemí pro všech dvacet pokojů v prvním patře. Ještě větší pecku jsme uviděly, když jsme vstoupily do pokojů, kde u zdi stála kamna, kterými si členové tělovýchovné jednoty sami zatápěli, a nad nimi visel obrovský železný stojan na sušení mokrých oteplovaček. Neuvěřitelné. Tady se snad točil Anděl na horách a od té doby udržují budovu pro milovníky socialistické minulosti.

Ulehly jsme každá do svého pokoje s postelemi nad sebou, jak jinak, a ihned usnuly. Když jsem ráno šla k naší chatičce, která se k nám zachovala velmi nepřátelsky, zjistila jsem, že zbývá už jediná možnost: vstup horním oknem. Bylo vysoko. Když jsme si s probudivšími dívkami plán záchrany odsouhlasily, jen my ženy, protože muž s noční deprééésí odmítal přijít, daly jsme se do práce.

Vzaly jsme velký žebřík, dvě ženy jej přidržely a já lezla se sekerkou v ruce rozbít okno v podkroví. Nebylo dovřené, tedy zpočátku nebezpečná akce byla snadná. Přišla jsem ke vstupu na terasu a otočila tím malým blbým tlačítkem, které vše způsobilo. Poděkovaly jsme naší noční paní domácí, udělaly základní hygienu, uvařily si vajíčka, sedly na terasu a vychutnávaly si nádheru chaty uprostřed lesů.

Civilizace se navrátila a s ní i všechny drobnosti, bez nichž si už ani nedovedeme představit všední bytí. Ale dovedeme. Když je totiž nemůžeme mít, usneme bez odmalování, s toaletou v přízemí i patrovou postelí nad sebou. Možná kdybychom častěji zažívali situace bez civilizačních vymožeností, vážili bychom si více toho, co máme.