Kdo žije mnoho let ve svazku manželském a má pozorovací schopnosti, zjistí, že muži se naprosto jinak projevují ve společnosti a jinak doma. Je to dáno tím, že každý muž je patřičně pyšný na své fyzično. Proto, i když muži roky přibývají, soutěží s mladými hochy, aby si dokázal ,že není tak stár, jak rodný list píše. Věku nepřiměřená námaha však zapříčiní nutnost vydanou energii někde načerpat. Nejlépe v soukromí, kde to vidí pouze manželka.

Život s mužem, který je zvyklý sportovat, znamená připravovat mu dokonalé zázemí k obnově sil, které obratem ruky, během hodinové či delší námahy, zase vydá. Následuje dvoudenní léčebná kúra, kdy muž doma leží a naříká, dokonce někdy i přizná, že už na to nemá, ale stejně při první možné příležitosti odchází zhuntovat své tělo v duchu hesla: roky mě přece nepoloží. Ale položí. Nikoli však mezi kamarády, ale doma. Jeden můj známý je na tom tak špatně, že při odchodu za kolektivním sportováním tlumí bolest v kloubech pořádným panákem.

Je také zajímavé, že leží-li sportem zhuntovaný manžel skoro nehybně doma a do bytu vstoupí přitažlivá kamarádka manželky, muž se nečekaně obratně vymrští a bleskově zaujme světácký a vpravdě mladistvý postoj, i když bolest v jeho těle vystřeluje do všech míst. Manželka pobaveně sleduje manželovu proměnu, a protože ví, jaké má problémy posadit se, popíchne ho: „Sedni si s námi.“ Ona totiž ví, že k posedu potřebuje ruce, kterými se zapře na opěradlech, a ta kuchyňské židle nemají. Bez opěradel je vedle jako jedle. Také dlouhé sezení nedělá dobře jeho namoženým zádovým svalům, proto se omlouvá a se zdvořilostními frázemi opouští kuchyň, zavírá za sebou dveře a za vydatné pomoci všech končetin a s neskutečnou námahou se skládá do sedačky. Manželka mu to však nedaruje. Vede kamarádku do obývacího pokoje a hlásí: „Nebudeme sedět v kuchyni, té máme obě plné zuby.“ Manžel opět musí zaujmout mladistvý posed, aby uvolnil místo kamarádce, a tak obě ženy (manželka kamarádku informovala) s úsměvem na rtech sledují jeho bolestivé snažení. Sezení v měkké sedačce však není pro bolavá záda nic příjemného, proto se muž opět omluví a odchází do restauračního zařízení. Tím však předstírání nekončí – kamarádi by si ho dobírali. Relaxace se tedy nedaří a muž se těší do postele, proklínaje celý svět.

Dlouho potrvá, než muži uznají, že příroda s námi všemi hraje poctivou hru, odebírajíc nám s postupujícím věkem rovnou měrou možnosti i schopnosti. Pyšní kohouti však po dvorku mezi slepicemi chodí vždy jako pávi, zatímco v kurníku mžourají naprosto stejně jako muž, který přecenil své síly a zcela dobrovolně se pasoval do role mladíka, kterým už nemůže být. Uznejme však, že chvástání mužů ve společnosti, že dvakrát týdně hrají tenis či cokoliv jiného, mohou ocenit pouze jejich manželky. Ty vědí, jak neskutečné úsilí to dvouhodinové pobíhání po kurtu oba (!) stojí. Dvoudenní rekonvalescence v domácím azylu jde totiž vždy na účet rodiny, která nesmí rušit, musí se pružně přizpůsobit živitelově neschopnosti cokoliv vykonávat a ještě musí foukat na bolístky, které si hlava rodiny sama a dobrovolně přivodila. I to je příroda. Když to muži nenandá manželka, nandá mu to jiná veličina ženského rodu.