Dnešní rodiče mají volný přístup k výchově. Děti k ničemu nenutí, a ty mnohdy odmítají důslednou každodenní výchovu svých rodičů, která by z nich udělala samostatné lidské bytosti. Jsou-li děti vedené ke svobodě rozhodování, většinou nepochopí, proč nějaký cizí dospělý v roli pedagoga si dovoluje určovat, že zrovna teď je nutné poslouchat, když doma je vše dovolené. To, že tento styl výchovy narušuje přirozený vývoj dítěte, zaměstnává už i zákonodárce.

Rodiče proškolení neznámými pisateli na internetu došli k závěru, že třeba očkování proti příušnicím jejich dítě nepotřebuje. Opravdu? Vždyť je to jen padesát let, kdy děti na tuto zákeřnou nemoc umíraly. Bohužel někdo cíleně medializuje ojedinělý případ, kdy očkování vyvolá protireakci. Ano, může se to stát, důležité je však spojení „ve vzácném případě“, což si přečteme v příbalovém letáku každého léku na cokoliv. Jak si může rodič vzít na svědomí, že by svým odmítnutým očkováním odstartoval lavinu na smrt nemocných dětí? Poklesne-li procento proočkované populace, sníží se kolektivní imunita a choroba může znovu stát některé z dětí život. Na popud vzpoury některých rodičů proti očkování byl přijat zákon, který neočkované děti nepouští do školních zařízení a rodičům za neočkování hrozí pokuta 10 tisíc korun. Svoboda ano, ale nesní ohrožovat zdraví a životy lidí okolo, tedy školní děti.

Stejně jako zasáhnout do očkování, musel zákon upravit předškolní výchovu. Přistoupil k povinné školní docházce od pěti let, protože některé pětileté děti neumí poznávat barvy, sedět u stolu, zavázat si tkaničky, najdou se i děti, které i v předškolním věku jdou spát s plenkou či cumlem. Ona svobodná výchova je o nulovém režimu, který však rodičům přerůstá přes hlavu, protože nemohou spát, když je večer, nemohou jíst, když je čas oběda, nedělají nic, co nechce dítě.

Před dvaceti lety byste cumel mezi čtyřletými hledali těžko, protože všechny matky věděly, že když bude dítě tak dlouho namáhat přední zuby, je téměř stoprocentní, že bude mít křivé zuby. Dnes jsou rovnátka všední záležitostí, takže proč se namáhat s odvykáním cumlu, když to stojí tolik rodičovské energie? Stejně tak děti byly od roku bez plenek, protože měly-li matky každý den prát pleny, bylo jednodušší si dát práci a naučit dítě na nočník. V dnešní době jde opět o přežitek, stačí mít peníze – pleny se koupí a po použití vyhodí. Přesto i dnes děti dělají jen to, co jim dospělí dovolí.

Děti jsou odrazem výchovy svých rodičů, jejich přičinění něčemu je naučit, vychovat z nich slušné a za sebe zodpovědné jedince. Současná výchova se zvrhla v model, kdy děti svým malým mozkem ovládají velké mozky, tedy svět dospělých. Kam to může vést vidíme dnes a denně, když se s nepřátelskými, trucovitými, línými či náladovými dětmi potkáváme v parcích, restauracích, klidně i v nočních ulicích. Zajímavá jsou i vyjádření většiny pedagogů: „Děti jsou pořád dětmi, ale rodiče se zbláznili“.

Děti se na půdě jakékoliv školy musí přizpůsobit školním osnovám, školnímu řádu i školnímu kolektivu. A pokud si rodiče stěžují na úroveň učitelů, mohou si najít zařízení, které nabídne lepší podmínky výuky. V dnešní bídě osobností ve všech profesích možná půjde o marný čas, mnohem jednodušší bude dohled nad přípravou školáka.

Dnešní děti nemají jednoduchý život. Je možné je přirovnat k princeznám či princům, kteří vyrůstají v dostatku, dokonce je i všichni poslouchají, ale nemají z toho vůbec žádné potěšení. Dnešní děti jsou přesto pořád dětmi, chtějí být milovány, uznávány a respektovány, a to nejen doma, ale i v jakémkoliv kolektivu. Kdo však může milovat panovačného, drzého, vzpurného lajdáka, který na všechny kašle a rodiče mu za to tleskají, že jde o jedince se „zdravým“ sebevědomím?