Každé dítě jednou dojde k plnoletosti a většinou si najde přítele či přítelkyni, a potom naše děti prožívají lásku jako řemen. To je období, kdy se z dětí stanou konečně klidná, hodná a vyrovnaná stvoření, dočkají se tolik očekávané lásky, kdy jsou milovány a celým srdcem milují, čímž se rodiče dostávají na druhou kolej.

Potom se matka ptá své dcery: „Je ten tvůj chlapec hodný?“ A ona sladce odpoví s výrazem ve tváři, který ani jeden z rodičů nezná, s očima široce rozevřenýma: „Jóó.“ Pokud je milý daleko za horami, zamilovaní si stále telefonují, prozvoňují se a píší si textovky.

Nutno poznamenat, že tyto informační procesy řádně lezou do peněz rodičů, což děti nemohou pochopit. „Ty to, mami, vůbec nechápeš!“ rozčiluje se zamilované dítě. „Vždyť já ho musím slyšet, jinak se zblázním.“  To je pochopitelné, ale proč to mají financovat rodiče už tak samozřejmé není, proto se děti soustředí toliko na levné textové zprávy a prozvoňování. I když jen tak vytočíte číslo svého objektu, necháte dvakrát zazvonit a zavěsíte, dotyčný ví, že právě teď na něj myslíte.

Vyzkouší-li tuto metodu starší ročníky, vesměs se dočkají zpětného volání: „Co potřebuješ?“ Když sdělíte, že jen na druhého myslíte, většinou uslyšíte: „Tak jo. Myslíš na mě a já jsem kvůli tomu provolal dvacku.“ Starší ročníky se totiž na neuskutečněný hovor dívají jako na problém, který je nutné nějak řešit, vysvětlit. Na vztahu zamilovaných dětí je krásné sledovat, co láska s člověkem dělá.

Patří-li naše dítě mezi studenty, kteří se i přes neustálou hrozbu svých rodičů studiu nevěnují, stačí, aby miláček řekl, že se jeho láska musí učit, protože spolu budou podnikat, a z nestudujícího dítěte se stane vzorný student. Ta tam jsou rodiči prokřičená odpoledne s větami: musíš se učit, přece nechceš být blbá apod.

Láska se projeví i ve vztahu s rodiči, vytratí se rivalita mezi dítětem a dospělými. Dcera přestane bojovat se svou matkou, nehodlá jí již dokazovat, že je lepší. Tatínkové se ze zamilovaných dcer mívají nejlépe. V době dceřiné zamilovanosti jsou totiž obskakováni nejen zákonitými manželkami, z postu závazku, kterým si je na krk uvázaly, ale i jejich velice spokojenými dcerami. Je-li láska dcery daleko za horami, mívají v sobě čekající děvčata mnoho nevybitého citu. Ten musí někde ventilovat, zůstává tatík, kterého hladí, škádlí se s ním, dívají se společně na televizi, zkrátka je radost na ně pohledět. Tatík to svému plnoletému miláčkovi zase oplácí tím, že sem tam vytáhne z peněženky nějakou tu stovku, kterou však dcery neutrácejí jako dřív, protože šetří, což je také zpráva řadící se mezi fantastické.

To vše páchá láska a všem dospívajícím dětem přeji, aby se co nejdříve zamilovaly, aby nejen studovaly, ale i k rozumu došly. Velká láska a velké plány však znamenají i možnou svatbu. Ta zase znamená, že by mohly přijít děti, které z maminek a tatínků udělají babičky a dědečky. Když tuto děsnou souvislost pochopí ženy, většinou se zhroutí: „Já a babička??“ Načež muži potěšeně upřesní novou skutečnost. „Jo matko, jednou z tebe bude babka.“ Místo toho, aby ženu utěšovali, přidávají nemístné poznámky na adresu svých žen a neskutečně se při tom baví. Dcera vidíc děs v očích své matky suše konstatuje: „Neboj, děti teď neplánujeme.“ To rodičové dnešních již dospělých dětí také ne, ale stačí jedno amatérské vystoupení a plány jsou ty tam.

Plány se zbortí jedním zapomenutím antikoncepční pilulky apod. A pak přichází ona realita, kdy krásný, roztomilý uzlíček, který se na ně směje, říká: „Babi, čajík.“ Příšerná kombinace, vždyť jak může být ze zralé ženy babka, když někteří pánové ji stále považují za slečnu? No, jde to dohromady?

Muži se nové role dědečků neobávají, jejich sebevědomí je obrovské v každém věku. Když už se dva u stolu baví o babičkách, jeden sdělí: „Že jsem dědek, to mi nevadí, ale že spím s babičkou, tak to mi vadí hodně.“ Manželé se většinou špičkují: „Babičko, máme dnes něco k večeři?“ Žena se otáčí, s kým že to manžel mluví, a když pochopí souvislost, zaútočí: „Ne, dědku, uvař si sám, babka se nedostavila.“ Manžel, uspokojen rozhozením své ženy, se nasytí i vlastnoručně namazaným chlebem k večeři. Nicméně každý věk má svůj půvab, který musíme objevit, zažít, prožít. Zvyknout si na novou životní roli babiček a dědečků však chvíli trvá.