Už jsou tady. Líné rozmazlené děti už mají 25 let a ty, které nejsou živé a průbojné, zůstávají v regionu. Samozřejmě chtějí pracovat, proto přicházejí do firem a ohromují své zaměstnavatele. Výsledek je jediný, s některými mladými se nedá pracovat a vyjednávání s nimi vyžaduje roubík na ústa, protože vším jsou pohoršeny, některé si dokonce dovolí říct: Na to nemáte právo.

Dnešní budoucnost národa se narodila v porevolučních letech. Tehdy byl svět živý a akční po všech stránkách, byl přebytek práce, bohatší byla každá domácnost. Bylo to období budovatelské a blahobytné. V tom vyrůstaly naše děti, které jsou dnes práceschopné.

O tom, že naše školství už dávno nepřipravuje nikoho na jakoukoliv profesi, ale všichni studenti všech škol z nich odcházejí s univerzálním základem, který je nutné v praxi dotvořit do nějakého výsledku, na to už si zaměstnavatelé zvykli. Když absolvent střední školy napíše správné „i“ v notoricky známém slově, je to považováno za úspěch. Bohužel česky neumějí ani bakaláři, ani magistři, dokonce vykonávající vysoké řídící funkce.

Ale nejde o školství. Dříve bylo možné vzít prodavačku a udělat z ní strojnici, sekretářku, obchodnici jen proto, že chtěla. Dnešní děti nechtějí. Ony vlastně pojem práce chápou jako druh zábavy. Když už se tedy rozhodnou, nastoupí do práce. Ne že musejí, ale protože to všichni dělají. Mají však podmínku, neumí se přemoct, když je práce nebaví.

Kdo dlouho pracuje, potvrdí, že práce není nikdy zábavná, zábavní mohou být akorát lidé na pracovišti, a pokud si v práci člověk nenajde nějaký smysl, umí být práce i hodně protivná a obtěžující. Zkrátka je nutné vědět, proč je nutné do práce chodit.

Většina lidí chodí do zaměstnání, protože má závazky, tedy povinnosti, které vyžadují pravidelný příjem. Ten však většina mladých lidí nepotřebuje, protože bydlí u rodičů, ti po nich nic nežádají, a tak vydělané peníze slouží mladým lidem pro uspokojení vlastního rozmaru. Také když je práce přestane bavit, nehledí na důsledky svého jednání. Odejdou ze dne na den, sbalí si své věci, předají klíče a domnívají se, že pro firmu udělali maximum možného a šéf si za odchod mladého zaměstnance může sám, nejednal s ním v rukavičkách.

Ony rukavičky znamenají, že zaměstnavatel požaduje plnění povinností, bohužel dnešní mladí neumí poslouchat, nectí vesměs žádnou autoritu. Generace předchozí byla stále napomínána za každou neslušnost, třeba za to, když dítě nepozdravilo sousedku na schodech. Jestliže rodiče nedonutí dítě ani pozdravit „sousedku“, připraví do života člověka, který nectí žádné hodnoty, jako je autorita, respekt, úcta, kolegialita apod. Důsledek rodičovské rezignace k výchově dětí nenechává na sebe čekat. 25letý člověk s tímto hodnotovým žebříčkem vstupuje do soukromé firmy a pozdraví pouze šéfa, všichni ostatní na pracovišti jsou pro něj protivní sousedi a sousedky.

Když také mladíkovi či mladé dívce sdělíte postup práce, se vším souhlasí, ale udělají si to po svém. Neumí plnit žádné příkazy, protože i matka si po desáté výzvě k úklidu pokoje uklidí sama. Bohužel v zaměstnání to nejde. V práci je nutné poslouchat šéfa, jak to však ty nebohé děti mají dokázat, když je nikdo nenaučil ctít a respektovat potřeby druhých.

Na druhé straně je krásné sledovat mladé lidi, kteří mají tah na branku. Oproti předchozím generacím jsou více vzdělaní, pilní, sebevědomí a jistí sami sebou. S nimi se pracuje velmi dobře a jsou to oni, kdo budou hybnou pákou budoucnosti. Bohužel, je jich velká menšina. Dnešní líná a rozmazlená generace proválela celé dětství bez jakékoliv povinnosti a není se čemu divit, že neumí nejen pracovat, ale vůbec nechápe, proč chodit do práce, když to není zábavné.