Mozek může za všechno. Za to, že naše prsty jsou ohebné, za to, že mluvíme, chodíme, vidíme, i za to, že se rozhodujeme tak, že jsme z toho šťastní nebo nešťastní. Dříve člověk potřeboval mozek, aby přežil v divoké přírodě, dnes to vypadá, že nám mozek klade jen překážky, protože kdybychom se rozhodovali instinktivně, tedy přirozeně, nepřiváděli bychom se do tolika problémů.

Když chtěl člověk ulovit mamuta, musel být chytrý, aby obrovské zvíře usmrtil. K tomu si musel vyrobit nástroje, musel přemýšlet při zpracování masa i jeho uchování. Ženy také musely umět používat mozek, aby taktéž dokázaly v lese přežít, když sbíraly lesní plody a dříví na zatopení. Čím chytřejší lidé v tlupě žili, tím lépe se jim dařilo. Dnes to vypadá na jiné pořadí: čím chytřejší (přeinformovaní) lidé, tím větší maglajz v hlavě.

Člověk civilizovaný totiž mozek na přežití nepotřebuje vůbec. Bydlíme v bytě, kde je teplo i světlo, potravu si kupujeme v obchodě, na všechny naše otázky nám odpoví pan Google, když nevíme, jak na to, ukáže nám to aplikace YouTube. K čemu vlastně člověk dnes svůj obrovský chytrý mozek využívá, když k přežití ho nepotřebuje? Jednoduše řečeno, k úplným hovadinám. Mozek je fajn používat v zaměstnání, ale ve všech ostatních konáních všedního dne je na škodu.

Ve vztazích je mozek úplně k ničemu. Vztahy se mají prožívat, nikoliv řešit. Bohužel většina lidí řeší, řídí, ovládá, manipuluje, využívá toho druhého, jelikož mozek říká, že je to potřeba, nebo to či ono prospívá čemusi či komusi, něco jiného zase prohlubuje či živí…

Příklad. Žena si všimne muže, na němž může oči nechat. On na ni zírá, že nevšimnout si toho by mohl tak akorát slepý. Žena však v tomto okamžiku, kterému se v knihách říká osudový, vpustí mozek. Je malý. Není blonďák. A jejda, má i křivý nos, to by měly i naše děti. A to oblečení, asi nemá vkus… A když tuto nebohou ženu necháte déle přemýšlet, otočí se na podpatku a nedá osudovému muži ani šanci, aby se jakkoliv projevil.

Stejně se v hodnocení žen na první pohled chovají i muži, vzpomeňme třeba na nebohé ženské kotníky, o kterých dříve bylo psáno na stejném místě. Druhý příklad: vztah. Když už se dva lidé rozhodli,

že budou spolu žít, skřípe to, protože jeden od druhého očekává víc, než mu ten druhý může dát. Žena učí muže po sobě uklízet, což je mu nepříjemné. Muž vede ženu ke sportu, což jde ztuha, protože do seznámení s oním mužem nesportovala. A tak se ti dva otravují vnucováním osobního pohledu na společné soužití, až oběma vyjde: Vykašleme se na to.

Příklad třetí: Jakákoliv sportovní aktivita. Všichni se chceme nějak pohybovat, bavit se pohybem. Vpustíme- li však do této aktivity mozek, začne nám napovídat, jak se máme hýbat, jak udělat cvik, který nedáme ani po měsíčním tréninku, bičujeme se dokonce sledováním chytrých hodinek, které když to podtrhneme a sečteme, sdělí: „Pohyb ti škodí, srdeční tep máš obrovský, pohybuješ se v červené zóně, málo spíš“ a jiné nepotřebné informace, které člověk neandertálský fakt nepotřeboval k tomu, aby měl svaly na rukou či nohou.

Dříve lidé měli svaly, protože museli pracovat. Dnes lidé nedělají nic pro zajištění potravy, proto neběhají po lese, nekladou pasti, nežvýkají kůže, čímž mozku uvolňují obrovský prostor pro myšlení, s nímž si člověk civilizovaný neví rady, proto je tolik lidí na uklidňujících prášcích.

Když se dnešních mladých lidí zeptáte, jak tráví volný čas, odpoví vám aktivitami 60 plus. Přijdou z práce, uvaří si večeři a podívají se na telku. Starší generace vesměs už ví, v čem je ono vnitřní štěstí, klid v duši, který prožívali neandertálští lidé večer u ohně. Přežili další den, nejsou hladoví ani žízniví, je jim teplo a navíc jsou s lidmi, kteří k nim patří. A to jen proto, že se nehádají o politice a vlastně o ničem, co

nesouvisí s přežitím.