Do mé kanceláře vstoupil muž, kterého jsem dlouho neviděla. Jako každá žena, jsem ho zavalila otázkami, jak se má, co je u něj nového a co dělal, že se tak dlouho nestavil, načež on se na mě smutně podíval a říká: „Proč vy ženské tak moc mluvíte?“ Tím mě dokonale odzbrojil, protože podle mě jsem vůbec nic neřekla. Byl to sice sled otázek, a uznávám, že muže zajímá tak jedna věc denně, tedy položí otázku maximálně jednou denně, nejčastěji týkající se skladby jídla k večeři, ale kdybychom my ženy takto rozprávěly, nic bychom se nedozvěděly.

Muže ženská mluva velmi obtěžuje. I můj bratr si občas posteskne, že nechápe, proč ty ženské pořád mluví. Když mu řeknu, protože komunikujeme, on řekne: „Já si rád v klidu přemýšlím.“ „Sám?“, zní má otázka doprovázená zvětšeným bělmem v mých očích. Ano, on si rád přemýšlí sám. „A o čem přemýšlíš?“. „O to se nestarej, přemýšlím sám, abych věci domyslel a ne jak vy ženské, pořád mluvíte a nic,“ mi říkal. Mně ženské toto říká? Mně, hlavě otevřené? Jo hošánku, vy všechno dořešíte. Vy tak… Dokažme si, jakou podobu má důsledek myšlení v podobě mlčení a mluvení. Rozeberme si den, v němž si muž sám pro sebe přemýšlí. Jde do práce a vybírá si oblečení. Sám přemýšlí, kterou košili zvolit. Vytáhne žlutou a sám sobě řekne: ta škrábe. Vytáhne červenou a sám sobě řekne: ta je moc křiklavá. Zvolí modrou, navleče rifle a sám sobě do zrcadla sdělí: dost dobrý. Sedne si k snídani a sní si o dnešním dnu. Naplánuje si, co bude dělat ráno, v poledne, večer. Nechá na stole nádobí, jelikož je tak zabrán do svého myšlení, že nemůže dělat tak přízemní věci, jako je úklid nádobí. A tak si přemýšlí celý den, v tichosti bez jakéhokoliv narušitele… Bože to je nuda, jen to píšu. Teď si udělejme druhý model, v němž žena jde také do práce a obléká se v blízkosti muže. Také si sama přemítá v hlavě, který model navleče, avšak muže se stále dotazuje: „Bude tam dnes teplo?“, „A neříkali včera, že bude pršet?“, „Co říkáš těmto šatům? Mám je ráda. Nemám v nich břicho?“, nutno poznamenat, že o mužském přemítání nemůže být řeč, protože žena očekává odpovědi v čase obvyklém, tedy rychlém, jelikož to dokazuje, že muž má o ženu zájem a hlavně většina mužů stále odpovídá na zbytečné ženské otázky z jediného důvodu: pro klid doma. Žena zvolí květované šaty a už běží kolem kuchyně a volá: „Miláčku, nachystala jsem ti na snídani chleba se salámem, marmeládu už nemám. Víš, jak jsme dělali palačinky v neděli, tak jsem si neuvědomila, že mi došla. A včera jsem byla v obchodě a nakoupila jsem dvě tašky jídla. No, představ si dvě tašky!? Ale na marmeládu jsem zapomněla. Omlouvám se. Odpouštíš mi?,“ tolik zbytečných slov po ránu muž nechápe, děsí se takové palby a hlavně ho záplava slov příšerně ruší v jeho meditaci se sebou samým. Kdyby nekončilo velmi rozvité souvětí o včerejším nákupu otázkou, muž by vůbec nezareagoval, protože jeho rozjezdový ranní rituál je mnohem pomalejší než u většiny žen. Je však léty soužití vycvičen, a ví, že ženy své přemýšlení nahlas vždy končí otázkou, aby mohly pokračovat v rozvíjení dalších podrobností, protože mužský souhlas či nesouhlas, zcela automaticky vyvolává další záplavu myšlenek. Proto jen hlupák nezareaguje na ženin otazník po dlouhém souvětí, protože díky tomu má dva dny dršťkovou a o jídle fakt řeč není. Když porovnáme obě pasáže, jasně nám vyjde, že je s vámi pánové pěkná nuda, a že otázky nám slouží k tomu, abychom si nepřipadaly v bytě ztracené, jako kapky v moři. Nebýt žen, odnaučili byste se mluvit. Kdybychom vás nerozveselily, tak byste seděli s parťákem u stolu a říkali si. „Prší.“ „Hm.“ Pak by byly asi dvě hodiny klidu a jeden by řekl: „Půjdeme.“ „Jo, zaplatím, zvu tě.“ „Dík, jsi kámoš.“ Proto máte doma ženy, protože bez nich byste umřeli nudou. A taky žena díky sděleným souvětím koupí marmeládu, nenosí šaty, v nichž má břicho, samozřejmě uklidí stůl po snídani, a vy pořád chodíte v jedné košili, protože jste sami sobě sdělili: dost dobrý.