Každý se občas dostane do situace, v níž člověka nic nebaví. Říká se tomu lehká deprésička, lidově řečeno den blbec. Černý den vesměs přivodí okolnosti, které jaksi v ten moment nejdou řešit, schází nadhled, myšlenka, cíl. Tyto stavy se nikomu nevyhýbají, dostat se z nich je možné pouze v případě, že si umíme sami sobě pomoct, tedy udělat si alespoň nějakou radost. Vzpomenout si však v depresivním stavu mysli, co člověku dělá radost, není jednoduché, proto i na depresi je nutné se připravit v době, kdy deprese se zdá být na míle vzdálená.

Abychom měli krabičku se znakem psycho první pomoci vždy po ruce, je nutné najít místo, které najdeme. Když se totiž pech lepí na paty, může se stát, že nenajdeme ani krabičku psychopomoci a to by mohlo spustit další vlnu lítosti nad sebou samým. Vyhledání místa pro uschování proto vyžaduje důslednou znalost sebe sama, je nutné předpokládat, kam půjdeme, když se nám nic nebude chtít, nic nás nebude bavit a smůla nepolepí jen naše pomyslné paty, ale vše, kam vstoupíme. Co by ona psychokrabička měla obsahovat? Dělala jsem průzkum mezi známými, co by si do psycho první pomoci napsali.  

Muži vesměs všichni bez jakéhokoliv rozmýšlení sdělili: sex. Tři písmena, jedno slovo. Oooo, jak jsou to prazvláštní

bytosti. Většina žen zase říkala, že by chtěla, aby si s nimi muži povídali o jejich traumíčku. Hned jsem je vyvedla z omylu, že psycho první pomoc napovídá jediné: jak si pomoct sám/sama. Tedy nikoho druhého do toho netahejme, chlapy už vůbec ne.

Je stejně zvláštní, jak si ženy pořád myslí, že muži je udělají šťastnými. Když žena neudělá šťastnou samu sebe, nedokáže udělat šťastného muže, který teprve pak dokáže být na ženu příjemný. Většina mužů si o tom, co ženy zajímá, nepovídá, protože je to ale vůbec nezajímá, a vlastně se podivují, proč to onu ženu zajímá, když to je něco, co vůbec nechápe. Začarovaný kruh. Tedy pokud žena sama sobě neudělá radost, den blbec jen tak neodejde. Takže musíme vykonat jednoduché věci, do psycho první pomoci si musíme zapsat, co máme rádi.

Osobně mám ráda jídlo, takže když se depresička dostaví, udělám si bramboráky. Už jen ona činnost vyžaduje čas, který věnuji konečně něčemu jinému než sebelítosti nad tím, jak moc jsem nešťastná. Jídlo má navíc fantastickou vlastnost, probouzí  příjemné pocity uspokojení. Druhou mou oblíbenou činností je poslech muziky. Zahrát si však písničky, které máte rádi, vyžaduje plánování a příprava antidepresivního CD s oblíbenou muzikou může být fuška. Dnes můžeme díky internetu poslouchat muziku, jakou máme rádi, stačí k tomu znát názvy písní. To může být problém, protože kdo neumí anglicky, těžko své songové pecky objeví. Přesto budeme-li si psát názvy písní postupně a přidávat čas od času další songy, spustíme ve dni blbém palbu uším zklidňující. Doporučuji nedávat zde velké cajdáky, které připomenou důvod, proč se zrovna nacházíme ve stavu rozháraném, nedejbože, že by onen song byl přímo spojen s osobou, která může být spouštěčem špatné nálady. Jak je tedy patrné, i výběr písní naantidepresivní CD vyžaduje obzvláštní opatrnost.

Stejně tak velkou radost udělá oblíbená komedie, kterou je však také dobré si smahnout v klidovém rozpoložení. Většina lidí si však oblíbený film pustí hned, jak se k němu dostane, potom na psychické rozpoložení nezůstane filmová pecka v úložišti pro těžké chvíle. Pro mne je řešením válečný romanťák – film Želary, ten když zhlédnu, tak zjistím, že se mi vůbec nic nestalo, že život umí být mnohem krutější, než se mi to právě poštěstilo. Druhým mým oblíbencem je film s Meryl Streep Nějak se to komplikuje. Brát život takový jaký je, je jediná možnost, jak se nezbláznit.

Na vyváznutí z depresičky pomáhá také procházka přírodou. Když se však nic nechce, nechce se jít ani ven a už vůbec ne tam, kde to neznáme, proto je dobré si opět v klidovém stavu s vlastní duší vyhledávat cesty a cestičky, které radost dělají. Takže pokud se náhodou, milí čtenáři, dostanete do stavu vnitřní rozháranosti, doporučuji si udělat oblíbené jídlo, lehnout si k televizi, pustit si film, pak skvělou muziku, druhý den si vzít volno v práci a jít ven do krásné

přírody. Pokud se vrátíte a depresička neustupuje, celý postup opakujte tak dlouho, až se vám na tváři rozsvítí úsměv. Ale mnohem jednodušší a méně nebezpečnější je dělat vše pro to, aby se blbá nálada vůbec nedostavila.