Někteří rodiče mají potřebu naučit své děti sportům, které sami mají rádi. Naučit dítě kopat do balónu je možné na kterékoliv zahradě či městském hřišti. Hodlají-li však rodiče naučit své potomky lyžovat, není to nic snadného. Napřed je totiž nutné zajistit potřebnou výbavu, pak vyhledat vhodný svah a pak si připravit hodně trpělivosti, protože děti se s velkým heblem na nohou necítí zrovna komfortně.

Děťátka, která neumějí lyžovat, mají obrovský problém a nechuť zvládat překážející prkna. A také odmítají poslouchat vyučující, což na svahu je obrovský problém. Jelikož dnešní děti odmítají jakékoliv autority, není se čemu divit, že máme stále méně lyžařů, tenistů, volejbalistů, zkrátka sportovců. Mladí odmítají makat a sport se bez dřiny a odříkání prostě dělat nedá.

Moje první dcera se naučila lyžovat, neměla jsem však na tom žádný podíl, snad jen ten, že jsem ji vyvezla na svah. Výuka vypadala následovně. Dcera udělala své první dvě otočky a sundala si lyže. Zuřila jsem, nadávala, vyhrožovala i odjela, ale nic s ní nehnulo. Ležela na začátku svahu a trucovala. Než jsem vyjela vlekem nahoru, ujaly se jí jiné děti a ty ji naučily lyžovat. Poučená z této situace jsem se již nesnažila naučit druhé dítě lyžovat a zrovna jsem je přihlásila do lyžařské školy. Výsledek je perfektní, obě děti umí lyžovat.

Sama jsem se učila lyžovat za socialismu. Lyžařské vybavení v té době bylo divné, sestávalo z gumových šněrovacích lyžáků, pravých dřevěných a velmi těžkých lyží, na kterých se bota upínala gumovým závěsem se svorkou. Po sešupu dolů se na vleku jezdilo nahoru pomocí železných nesmyslů se zobáčkem, přičemž pod zadek se vsouvala dřívka. Mršky jedny stále vyklouzávaly a naučit se jezdit na vleku byl skutečně problém.

Otec mně i bratrovi věnoval několik hodin svého drahocenného času a pak již následovala samostatnost, ke které nás nekompromisně vedl. Když někdy mrazy na sjezdovce byly drsné a postěžovala jsem si, že mi mrznou v gumových lyžácích nohy, nelenil, vzal mě do chaty, nohy, mi omotal toaletním papírem (samozřejmě nepoužitým) a znovu mne vysoukal z chaty s větou: „Lyžuj a nestěžuj si. Teď už ti zima nebude.“ Byla. Ani kvalita socialistického toaletního papíru nezajistila teplo v nohách. Poslušně jsem však pokračovala v „krasojízdě“.

Mnohem hůř na tom byl bratr, který, když měl problémy s vlekem, šlapal do kopce. Když to otec viděl, zrudl vzteky a řval stejně jako dnešní rodičové, že příště nebude vyhazovat peníze za vlek. Bratr si jen mumlal: „Debil. Je fakt debil,“ míníc svého otce. Ten se samozřejmě rozhodl, že toho malého nešiku naučí jezdit na vleku, a tak dlouho s ním vedl ukázkové lekce zapnutí kotvy a vysednutí z kotvy, až se to bratr naučil. Lyžovat jsme museli dlouhé tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne, nebylo možné přijít ze svahu dříve.

Přes všechny útrapy, které provázely a vždy budou provázet výuku nového sportu, jsme se oba lyžovat naučili. Dnešní výchova dětí je volná a příliš měkká. Bez tvrdosti a zarputilosti však nebudou děti nikdy nic umět. A je to škoda, protože všechny děti milují pohyb víc než nudu a puchýř na zadku od sezení.

Navíc sport se neobejde bez lidí a kolektiv mají děti ještě raději než domácí samotu. V pubertě jsem samozřejmě musela rozšířit lyžařské umění machrovskými postoji. Stačilo zapřít své tělo na tyčkách a jen tak postávat všude, kde bylo mnoho obdivných očí. Se svou kamarádkou jsme se dokonce naučily stavět z lyží opěrátka a v teplých zimních dnech jsme již pózovaly na svahu vsedě. Mladí a krásní hoši vždy přijeli a udělali sněhovou vlnu, načež jsme vypískly: „Jste fakt blbí.“ Rodiče vidíc, kam jsem se dopracovala s pobytem na horách, konstatovali: „Kvůli tomu ses učila lyžovat?“ Koulení očima naprosto vystihovalo, co bych strašně ráda odvětila na tuto poznámku svému otci, nicméně jsem si oproti dnešním svobodným dětem nedovolila nic namítat, jen jsem ukončila výstavnou pozici a pokračovala v lyžování.

Nedávno mi kamarád říkal, jak jeho děti hodnotí pobyt na horách: Jo, bylo to dobré, ale mohli jsme si zajet na svah někde v okolí a večer být doma, kde máme veškeré pohodlí, teplo, wifi a vše, nač jsme zvyklí. A je to tady. Doba sobců, kteří se odmítají komukoliv a čemukoliv podřídit, protože to vyžaduje omezení jejich pohodlí. My všichni, kdo umíme lyžovat či jiný sport, je můžeme jen politovat, nikdy totiž nepoznají, jak skvělé je být něčím ve svém volném čase. Třeba lyžařem.